Většinový volební systém je pokládán za lék na patové rozložení sil, z něhož se v české politice stala již tradice. Ano, ve většinovém systému vítěz bere vše. Výsledná vláda je vždy akceschopná. Jenže většinový systém má háček. Co se stane, když vyhrají populisté?
Pro odpověď se můžeme podívat do Velké Británie roku 1945. Během války si Britové vrchovatě užili „krve, dřiny, slz a potu“, jak zněl slavný Churchillův citát z roku 1939. Závěrem války však již měli sebeobětování dost. Zvolili sladké sliby předsedy labouristů Clementa Attleeho. Laouristé získali 48 procent hlasů oproti 36,2 procentům, které získali konzervativci. Poměr poslaneckých křesel v Dolní sněmovně byl ovšem 393 ku 197; ostatní strany získaly jen 33 mandátů.
Vítězní labouristé skutečně brali vše. Znárodnili doly, telefonní a telegrafní společnosti, těžký průmysl, automobilky, železnice, silniční dopravu, civilní letectví, ropné rafinerie a ocelárny. Znárodnili Bank of England (centrální banku). Znárodnili zdravotnictví a zavedli téměř úplné financování zdravotnictví prostřednictvím daní. Zavedli vysoce progresivní zdanění příjmů s mezními sazbami dosahujícími až 98 procent!
Zkrátka a dobře, britští labouristé roku 1945 byli srovnatelní s komunisty. Podobnost je i ve faktu, že vše, nač sáhli, skončilo katastrofou. Znárodněné podniky pracovaly s těžkými ztrátami a byly závislé na státních dotacích. Jiné zkrachovaly: proto zanikl kdysi proslavený britský automobilový průmysl. Znárodněná centrální banka byla přímo podřízena ministerstvu financí. Výsledkem byla nevídaná míra inflace a propad kursu britské libry. Od roku 1946 až do udělení nezávislosti Bank of England v květnu 1997 vzrostl cenový index více než dvacetinásobně.
Britské státní zdravotnictví překročilo již v prvním roce fungování očekávané výdaje o 156 procent a dodnes je bezednou finanční černou dírou. Co horšího: veřejná zdravotní péče poskytuje méně kvalitní služby než zdravotnictví zemí, kde funguje konkurence a kde významnou roli mají soukromé nemocnice a pojišťovny. V rámci zemí EU-15 patří socializované britské zdravotnictví podle řady kritérií k nejhorším.
Největší škody však labouristé napáchali v oblasti veřejných financí. Jejich rozhazovačnost byla příslovečná a jejich lakota byla omezena pouze tím, že daňové sazby nemohou převyšovat hodnotu 100 %. V předválečné době se veřejné výdaje Velké Británie pohybovaly kolem 26 procent hrubého domácího produktu. Po válce se na nějakou dobu ustálily na hodnotách kolem 35 procent HDP. Sociální výdaje a dotace zavedené labouristy však ukusovaly stále větší a větší díl krajíce. V roce 1975 letech vláda utratila téměř 50 % HDP. Občasné střídání vlády s konzervativci nic nevyřešilo: systém byl již za Attleeho vlády nastaven tak, aby byl téměř nereformovatelný. Snižování veřejných výdajů by okamžitě vyvolalo křik populistů a proto bylo politicky neprůchodné.
Počátkem druhé poloviny 70. let již byla socializovaná britská ekonomika téměř na kolenou. V roce 1975 inflace přesáhla hodnotu 27 %. O rok později nastala měnová krize a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Bývalá velmoc se octla v podobné situaci jako mnohé země třetího světa, které nejsou schopny vládnout samy sobě. Přelom let 1978-79 vstoupil do dějin jako „zima nespokojenosti“ (Winter of Discontent). Série stávek za vyšší mzdy (které reálně klesaly v důsledku inflace) ochromila ekonomiku. Británie si sáhla na dno.
Následovalo volební vítězství Margaret Thatcherové, jímž ovšem trable britské ekonomiky ještě nekončily. Thatcherová nedokázala snížit objem veřejných výdajů, pouze ztlumila jejich nárůst. Na rozdíl od Ronalda Reagana se bála radikálně snížit daně, takže její první funkční období bylo poznamenáno dlouhou a těžkou recesí. Jen pomalu se britská ekonomika dostávala z devastace způsobené socialistickými experimenty Attleeho vlády.
Naštěstí se nerealizovala chmurná vize Winstona Churchilla z roku 1945: „Socialistický stát si nemůže dovolit trpět opozici – žádný socialistický systém nemůže fungovat bez politické policie. Oni (tj. labouristická vláda) nakonec zavede nějakou formu gestapa.“
Tato noční můra se Británii naštěstí vyhnula. Tamní pokus o socialismus se omezil na korumpování voličů sociálními dávkami a obešel se dokonce bez státního bankrotu. Ale co Česká republika? Jak by zde vypadala vláda drtivé levicové většiny, kdyby k ní jednou mělo dojít?
psáno pro Lidové noviny
20.5.06
Veřejné výdaje: tušení stínu
V roce 2001 byla světová ekonomická veřejnost šokována zprávami o účetních podvodech v některých velkých a renomovaných firmách. Jména jako Enron nebo Worldcom se ihned stala synonymy nepoctivého podnikání. Auditorská a poradenská společnost Arthur Andersen, která se na nepravostech podílela, ztratila důvěru a zanikla.
Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.
Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.
Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.
Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.
Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)
Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“
Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.
„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“
Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)
Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.
Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.
Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.
Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.
Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.
Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.
Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:
„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“
Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:
Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.
Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.
Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.
Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“
EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.
Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.
psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)
Vyspělé země nenechaly vlnu afér bez povšimnutí. Povzbuzeny všeobecnou poptávkou po nastolení pořádku zavedly přísnější normy pro podnikové účetnictví a řízení (corporate governance). Ve Spojených státech vstoupil v platnost přísný zákon, který nese jméno podle svých navrhovatelů: Sarbanes-Oxley. V České republice bylo možné zaznamenat podobný vývoj, ačkoli k němu přispěly spíše události 90. let než Enron. Světovým trendem se stalo heslo, že na podnikatele musí být přísnost.
Ano, jistě platí, že dobré účty dělají dobré podnikatele. Nicméně vlády, které komerční sféře vyčítají nepoctivost, mají obvykle samy máslo na hlavě. A někdy to jsou pořádné hroudy. Proč? Podniky jsou odjakživa nuceny vést podrobné a důkladné účetnictví – a to hlavně ve vlastním zájmu, neboť bez pravdivého účetnictví nelze podnik dobře řídit. Účetnictví veřejných financí však co do kvality zaostává za soukromým sektorem o celá staletí.
Podnikové účetnictví se skládá z bilance neboli rozvahy, z výkazu zisků a ztrát (výsledovky) a z výkazu peněžních toků (cash flow). Rozvaha má dvě části: výčet pasiv (zdrojů financování) a výčet aktiv, tj. majetku hmotného i nehmotného. Obě strany musejí na haléř sedět, jinak je v účetnictví chyba. Výsledovka zahrnuje tržby, náklady, odpisy a daně. Na posledním řádku figuruje čistý zisk nebo ztráta. Výkaz peněžních toků podává informaci, zda podniku nehrozí platební neschopnost v důsledku případného nedostatku likvidních finančních zdrojů.
Základy tohoto účetního systému položil v roce 1494 františkánský mnich Luca Bartolomeo de Pacioli ve spisu „De Computis et Scripturis“. Pacioli jej vlastně nevynalezl, nýbrž jen zdokumentoval a systemizoval metodu vedení účtů používanou renesančními benátskými kupci. Úkolem účetnictví bylo „podat obchodníkovi neprodleně informaci o stavu jeho majetku a závazků“. Pacioliho dílo mělo obrovský úspěch, o čemž svědčí i fakt, že šlo o jeden z prvních necírkevních titulů vydaných knihtiskem. Od té doby byl postupně zdokonalován až do dnešní podoby.
Veřejné finance se vyvíjely naprosto odlišně a tento rozdíl je patrný dodnes. Účetnictví veřejných financí je metodicky mnohem méně vyspělé. Umožňuje proto krýt různé omyly a nepravosti. Proč? Jde o dědictví minulosti. Britský historik a spisovatel Charles Northcote Parkinson uvádí:
„Podíváme-li se na závěrečné účty a rozpočty předkládané Dolní sněmovně a zpřístupňované veřejnosti, jistě nás zaujme, že až asi do roku 1826 se udržel systém účtování, který pochází přibližně z roku 1129. Kromě toho si musíme uvědomit, že státní účetnictví, tak jak vypadá dnes, bylo vlastně vymyšleno pro jisté období britských dějin. Bylo zavedeno za druhé holandské války v roce 1666 a mělo zabránit Karlovi II., aby všechny peníze určené na válečné loďstvo utratil na vévodkyni z Portsmouthu. Ani na tento velmi omezený účel to však nebyla metoda moc platná. Systém byl proto pozměněn a dnešní podoby nabyl v roce 1689, kdy se díky němu víceméně podařilo zabránit Vilémovi III., aby rozházel státní peníze se svými přáteli. (Ještě k tomu to ani nebyla společnost dámská.)
Forma veřejného účetnictví, které mělo původně chránit pokladnu, pochází ještě z dob, kdy podvojné účetnictví znali snad jedině takoví nonkonformisté jako Defoe a obecně se o něm nevědělo téměř nic. Pochází navíc z dob, kdy jen málokteří urození pánové znali arabské číslice a hodiny v jízdárně mívaly jenom číslice římské, o nichž se předpokládalo, že je snad gentlemani s klasickým vzděláním jakžtakž rozeznají.“
Parkinson dále uvádí, že v letech 1828-29 účetní znalci doporučovali zavedení podvojného účetnictví, avšak vláda se přiklonila na stranu státních úředníků. Zásadní reforma veřejných financí se tedy nekonala. Poslanec Thomas Gibbon Bowles tak ještě v roce 1904 mohl právem prohlásit, že státní účetnictví je „nesystematické, nevědecké, zbytečně složité a předkládané tak, aby se fakta zatajila anebo dokonce i falšovala.“ V roce 1957 prohlásil John Applebey, že lidé odpovědní za státní účetnictví matou nejen sami sebe, ale i všechny ostatní.
„Britské veřejné účty neodpovídají běžným účetním metodám,“ tvrdí dále C. N. Parkinson. „Jako prostředek kontroly a nestranných informací mají stěží cenu papíru, na němž jsou tištěny. Účty, za jaké by se musela stydět podřadná sázková kancelář na psích dostizích, se předkládají se vší pompou rok co rok národu, a často je dokonce předkládá odborník, který by měl vědět, jak má správné účetnictví vypadat, a také to dobře ví. Místo aby byly přehlednější, jsou tyto účty čím dál tím složitější a nejasnější. Neodpovídají pravdě a ani sobě navzájem.“
Tato Parkinsonova kritika má nejméně dvě zajímavé pointy. Za prvé, byla publikována v roce 1963. Od té doby se přece jen hodně změnilo. V roce 1997 začala Británie zveřejňovat bilanci majetkových aktiv a pasiv. „Stejně jako u každé firmy, která má rozvahu zobrazující její aktiva a pasiva, také pro veřejný sektor (centrální vláda, místní úřady a státní agentury) lze sestavit podobnou rozvahu. Rozvaha veřejného sektoru pro Spojené království samozřejmě zahrnuje mnohem více aktiv a pasiv, než jaké má typická firma,“ uvádí materiál britského ministerstva financí. Ano, vést veřejné účty poctivě je obtížné, nikoli však nemožné. Soupis majetku eviduje National Asset Register (Národní registr majetku – pozor, nejde o obdobu v České republice známého Fondu národního majetku!)
Velká Británie dnes patří k několika málo pokrokovým zemím, které skutečně vedou veřejné finance na základě podvojného účetnictví a snaží se aplikovat standardy běžné v podnikatelské praxi (GAAP – Generally Accepted Accounting Standards neboli Všeobecně přijaté účetní standardy.) Mezi ty ostatní patří Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Švédsko a USA.
Z těchto zemí patří ke špičce co do kvality správy veřejných financí jednoznačně Nový Zéland. Spojené státy sice rovněž vedou podvojné účetnictví, avšak s nedostatečnou rozlišovací schopností. Organizace The Heritage Foundation upozorňuje na skutečnost, že Finanční zpráva vlády Spojených států za rok 2003 lakonicky uvádí, že výdaje v objemu 24,5 miliardy dolarů nelze nijak vysvětlit. Tyto peníze byly prokazatelně někým utraceny za něco, ale auditoři nedokázali zdokumentovat, kým a za co. Něco podobného platí i pro Švédsko, jehož státní administrativa je tak rozbujelá, že už jen samotná otázka pouhého počtu orgánů státní správy a vládních agentur je oříškem. Když chtěla nedávno švédská vláda vědět, kolik vlastně financuje subjektů a jaké to jsou, musela požádat o spolupráci liberální institut Timbro.
Počínaje fiskálním rokem 2006-07 bude v Británii zaveden systém WGA (Whole of Government Accounts neboli Celostní vládní účty). Jeho cílem je provést účetní konsolidaci veřejných financí stejným způsobem, jak již dlouhé desítky let činí soukromé holdingové firmy. Velké soukromé korporace s mnoha dceřinými společnostmi a pobočkami si totiž nevystačí s prostým podvojným účetnictvím, nýbrž musejí provádět konsolidaci. Znamená to, že majetek, závazky, příjmy a výdaje všech subjektů se sloučí do jednoho výkazu, který ovšem není prostým součtem všech podřízených částí. Finanční konsolidace je značně složitá záležitost, o čemž svědčí i dlouhá doba potřebná pro její zavedení do britských veřejných financí. Pokrok, kterého tímto Británie dosáhne, ji zařadí mezi státy s nejpoctivěji vedenými veřejnými financemi na světě.
Myšlenka C. Northcote Parkinsona je tedy nakonec přece jen realizována – sice se značným zpožděním a jen v některých zemích, ale lépe než nikdy. Britské ministerstvo financí vede v patrnosti nejen příjmy a výdaje v každém běžném roce, nýbrž sleduje i státní majetek a finanční zdroje neboli pasiva. To má značné výhody při sestavování státních rozpočtů na jednotlivé fiskální roky. Ve většině zemí je rozpočet výslednicí politických a lobbyistických sil s možným přihlédnutím k rozpočtovým pravidlům, často velice vágně formulovaným. V systému podvojného účetnictví bude možné nahlédnout do rozvahy, spočítat výši odpisů spojených například s údržbou silniční sítě a hned bude zřejmé, s jakou částku nutno počítat jakožto se základem pro příští rok. Podvojné účetnictví samo „generuje“ rozpočtová pravidla a přispívá tak ke zdraví veřejných financí.
Druhou zajímavou pointou je fakt, že Parkinsonova kniha, z níž pocházejí uvedené citace, vyšla v češtině již v šedesátých a poté v osmdesátých letech (Nové zákony profesory Parkinsona, Mladá fronta, 1984). Dílo bylo v éře Antonína Novotného a poté v době Gustáva Husáka bezpochyby povoleno jakožto břitká satira na prohnilý kapitalistický systém, aniž by si tehdejší komunističtí cenzoři uvědomili, že jich samotných se kritika neschopné byrokracie týká dvojnásob.
Nejen to: týká se i současnosti. Česká republika má málo skutečných tradic, ale chaotický systém správy veřejných financí mezi ně bohužel patří. Ten dnešní je jen mírnou modifikací předchozího komunistického systému, který zase vycházel z veřejných financí první republiky. Ta již ve svém prvním fiskálním roce 1919 plynule přijala rakouský systém. Pro něj, stručně řečeno, platilo zhruba totéž, co Parkinson kritizoval na starém systému britském.
Habsburkové neměli zájem na průhlednosti veřejných financí – koneckonců, co je poddaným po tom, jak se zachází s jejich penězi. Státní bankroty a znehodnocování měny byly poměrně častým jevem. Kdo trochu zná historii rakousko-uherských financí, stěží pochybuje, že šlo o stát skutečně prohnilý. Během dvou desítek let první republiky se změnilo jen málo. Politika byla ovládána vlivy průmyslových, agrárních a bankovních uskupení. Jejich zájmem bylo maximalizovat státní zakázky a daňová zvýhodnění. Kontrola byla chabá, jak dokládá vystoupení senátora Trnobranského z roku 1933:
„O tom, jak se u nás rozhazovaly a rozhazují peníze poplatníků neodpovědným způsobem, svědčí stavba budov ministerstev, hlavně pak stavba ministerstva železnic na Petrském nábřeží. Jak velké je překročení stavebních nákladů těchto luxusních budov, nebylo dosud zjištěno a sněmovnám oznámeno. Komise rozpočtového výboru senátu vykonala svého času prohlídku a zjistila úžasné plýtvání penězi, dále se však nic nestalo. Viníci, kterými nebyli jen tehdejší ministři, nýbrž také stavební výbory, složené z vysokých úředníků, nebyli voláni k odpovědnosti, ba ani vyšetřování nebylo zavedeno. Po velkém povyku je nyní nápadné ticho.“
Za komunismu byly státní finance utajované, takže jen s nadsázkou lze hovořit o „veřejných“ financích. Pro dobu od roku 1990 platí v bledě modrém to samé, co pro první republiku. Opět platí, že lobbyistických zájmů je mnoho, snahy o průhlednost a poctivost málo. Vezměme si například tuto tiskovou zprávu ze dne 28. června 2005:
Transparency International ČR zveřejnila výsledky svého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit ztráty plynoucí z neefektivity a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek. Výsledky této studie nejsou pro české daňové poplatníky vůbec povzbudivé. V roce 2004 se z celkového objemu veřejných zdrojů na obecní úrovni neefektivně použilo 15 mld. Kč, na centrální úrovni pak 17,4 mld. Kč. Celkový odhad ztrát v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti procesu zadávání veřejných zakázek v roce 2004 tak představuje 32,4 mld. Kč.
Členství České republiky v Evropské unii na neblahém stavu kontroly veřejných financí nezměnilo nic. Unie ostatně není žádným vzorem dobrého hospodaření. Evropský účetní dvůr (EÚD) pravidelně již jedenáct let za sebou uděluje Evropské komisi audit s výhradou – což znamená, že byly nalezeny závažné účetní nepravidelnosti. Žádná soukromá organizace by si něco podobného samozřejmě nemohla dovolit. EÚD uvádí, že má možnost verifikovat jen 35 % všech toků fondů Evropské unie. Ve skutečnosti možná ještě méně.
Evropská unie používá pro financování většiny projektů tzv. zálohových účtů (imprest accounts). Z nich mohou přímo čerpat příjemci evropských peněz. EÚD však nemá právo auditovat tyto zálohové účty a proto neexistuje žádná kontrola, zda jsou využívány v souladu se svým určením. EÚD se musí spoléhat na bankovní výpisy a zprávy příjemců. Přes zálohové účty jde asi 80 %
všech výdajů Evropské unie.
Od roku 1991 EU financovala projekt na rozvoj východoevropských zemí včetně Ruska. Evropský účetní dvůr odhalil, že z celkové částky 7 miliard euro bylo 5 miliard vynaloženo neoprávněně. Jen devět z 29 programů splnily svůj cíl a jen pět z nich mělo trvalý dopad. V jednom z programů měla být zavedena harmonizace standardů silničních staveb mezi EU a Ruskem, aniž by nějaké standardy EU vůbec existovaly. Jacek Uczkiewicz z EÚD, autor zprávy, uvádí: „Finanční zdroje EU byly neefektivně použity. Naše hodnocení není pozitivní. Domníváme se, že situace je nepříznivá a vyžaduje velkou disciplínu a pozornost pro zlepšení.“
EÚD nemá žádné právní nástroje pro nastolení pořádku. Pokud jeho auditoři zjistí podvod nebo nepravidelnost, předají tuto informaci orgánům EU, zejména protikorupčnímu úřadu OLAF (L’Office européen de lutte antifraude). Tím snaha o objasnění finančních záhad obvykle končí, protože pravomoci OLAFu jsou velmi omezené. Kromě jiného platí předpis, že zpronevěry částek pod jeden milión euro není třeba vyšetřovat.
Je šokující, že za nynější osvícené doby mohou být veřejné finance vedeny tímto způsobem. Takto si posteskl jeden poslanec Dolní sněmovny v roce 1691. Pro evropský kontinent toto smutné konstatování platí i nadále.
psáno pro Lidové noviny (příloha Orientace)
Proč Irsko zbohatlo tak pozdě
Příčiny irského hospodářského úspěchu jsou často kladenou otázkou posledních let. Odpověď je přitom celkem triviální: nízké daně (zvláště daně z podnikových příjmů), vzdělaná a anglicky mluvící pracovní síla, dobrá demografická struktura populace (tj. relativně nízké náklady na penze a zdravotnictví), výhodná geografická poloha, mírné klima, anglická právní a institucionální tradice. Kromě toho Irsko bylo během druhé světové války neutrální zemí, podobně jako Švédsko nebo Švýcarsko. S takovouto kombinací faktorů zkrátka není jiná možnost než prosperita.
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
Skutečně není? Proč ale pak Irsko ještě v 80. letech platilo za chudou, převážně agrární zemi? Jak to, že tak dlouho zaostávalo za Británií? Proč teprve zhruba v polovině 90. let převážila imigrace nad emigrací? Jaká katastrofální kombinace faktorů způsobila dlouhou éru chudoby?
Začátkem 19. století mělo Irsko stejné podmínky pro úspěšný průběh průmyslové revoluce jako Anglie nebo Skotsko. První strojírenská výstava na Britských ostrovech se mimochodem konala roku 1824 v Dublinu (Londýn následoval až v roce 1828). Kdo by tehdy chtěl sázet na dlouhodobou prosperitu evropských zemí, patrně by dal Irsku přednost před zaostalým Švýcarskem nebo dokonce chudou Skandinávií. Leč dějiny rozhodly jinak. O budoucí chudobě Irska rozhodla politika. Nikoli však král či parlament, nýbrž odbory.
Anglický konstruktér William Fairbairn ve svých vzpomínkách uvádí příběh Robinsonovy železárny Phoenix v Dublinu. Její majitel vynalezl stroj na výrobu hřebíků. Dublinské odbory jej však zakázaly používat. Stroj byl sešrotován, výroba hřebíků v Irsku zanikla. Nešlo jen o hřebíky. Fairbairn uvádí: „Tak byla železářská výroba v Dublinu zruinována – ne kvůli místním nedostatkům, ale výhradně proto, že dělníci z odborových svazů si prosadili prohibitivní pravidla.“
Jelikož průmysl v Irsku zanikl ještě předtím, než se stačil rozvinout, země neexportovala vyspělé výrobky, nýbrž chudé emigranty. Když irské továrny zkrachovaly, irští odboráři začali proudit do Anglie a vnášeli do tamního rodícího se odborového hnutí radikální prvky. Z dnešního hlediska je šokující, jakou moc tehdy odbory měly. Mladý člověk, který do Londýna přišel z venkova, se musel podrobit náročným pohovorům u odborových komisařů, které rozhodovaly, zda se vůbec smí začít ucházet o práci. Naštěstí pro Anglii bylo tamní odborové hnutí méně centralizované, takže nedokázalo pokrok zcela zastavit. Hovoříme-li však dnes o bídných podmínkách dělníků v období raného kapitalismu, nesmíme zapomínat, že na této bídě měly odbory svůj díl, a to nikoli zanedbatelný.
Angličtina jakožto hlavní jazyk v Irsku je do značné míry též výsledkem politického rozhodnutí. Stál za ním irský politik Daniel O’Connell. Ačkoli hovořil plynně gaelsky, dával přednost angličtině. „Přednostní užitečnost angličtiny jako prostředku veškerého moderního dorozumění je pro mě tak obrovská, že mohu bez lítosti pohlížet na zánik irského jazyka,“ řekl. V době, kdy čeští a slovenští vlastenci zachraňovali své rodné jazyky, Irové dali vědomě přednost naprosté anglicizaci. To mělo své výhody, ale i problémy.
Rozšířená znalost angličtiny, kterou dnes společně s O’Connellem považujeme za důležitou konkurenční výhodu, však byla během 19. a většiny 20. století spíše problémem. Usnadňovala totiž emigraci mladších, podnikavějších a nadanějších Irů ze země. V roce 1841 žilo v Irsku 8,2 miliónu obyvatel. V roce 1961 již jen 4,2 miliónu. Jen během období neúrody 1846-51 zahynulo na podvýživu kolem miliónu lidí, což by se v bohatší zemi, která by si mohla dovolit dovážet potraviny, stát nemohlo.
Irští politikové se až do historicky nedávné doby nestarali o ekonomiku. Většinu své energie věnovali nacionalistickým a náboženským otázkám. Eamon de Valéra, otec irské nezávislosti, považoval svoji zemi za „keltský ostrov odříznutý od materialistického chaosu okolního světa,“ jak uvádí historik Paul Johnson. I většina jeho následníků byla povznesena nad „materialistický chaos“, takže až do 80. let Irsko víceméně sledovalo trend vývoje k sociálnímu státu s vysokými daněmi a pomalým růstem. V roce 1985 Irsko vybralo na daních celkem 43,3 % hrubého domácího produktu, což je hodně – s takovouto těžkou koulí na noze může ekonomika nanejvýše rozvážně kráčet, nikoli však sprintovat.
Teprve na konci 80. let 20. století přišlo výraznější snižování daní, díky kterému dnes Irsko přerozděluje jen asi 24,5 % HDP, hospodaří s rozpočtovým přebytkem, bída patří minulosti a někdejší emigranti se vracejí. A zbytek Evropy obdivuje „irského tygra“.
psáno pro týdeník Týždeň (Slovensko)
29.4.06
Nezaměstnanost: její skutečné příčiny
Co je to nezaměstnanost? Nic než nerovnováha na trhu práce. Buď je při dané úrovni hrubých mezd příliš nízká poptávka po pracovní síle anebo je příliš nízká nabídka práce – v případě, že se lidem pracovat nevyplatí. Možná je i kombinace obou okolností.
Pracovní sílu prodražují daně a odvody. John Maynard Keynes ve svých sebraných spisech uvádí, že maximální rozumná mezní sazba pro jakoukoli daň z příjmů je 25 %. Nyní se podívejme, jak jsou v České republice daňově zatíženy mzdy, sečteme-li daně a odvody. Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 000 Kč (tyto celkové náklady odpovídají hrubé mzdě 14 815 Kč), je přímo i skrytě zdaněn částkou 8 193 Kč. Míra zdanění činí 41 %! A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě! Pracovník, který vydělá měsíčně 22 000 čistého, je zatížen daňovým břemenem ve výši 45,4 %. Takto extrémní zdanění příjmů (nota bene nižších a středních tříd) by lord Keynes zajisté považoval za šílenství.
Při předražené práci se vysoká nezaměstnanost stala celoevropským problémem. V letech 1965-75 měla průměrná nezaměstnanost ve státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství hodnotu pouhých 2,8 % při průměrné 3,4% míře růstu ekonomiky. Tehdy byly ovšem daně a odvody pro běžné pracující podstatně nižší. Srovnejme tato čísla s dneškem, který je charakterizován sociálními nepokoji a postupným rozkladem tzv. evropského sociálního státu.
Dále je tu flexibilita trhu práce, zejména možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Nemožnost propouštění v dobách recese znamená pro zaměstnavatele riziko, kterému je třeba se vyhnout: kdo zaměstnance nepřijímá, nemusí ani propouštět. Kromě toho zrychlené odpisy, které zlevňují kapitálové vybavení. Evropské podniky tedy mohou vykazovat značné zisky a exportní úspěchy a přitom se obejít jen s minimem zaměstnanců. Podívejme se na skvělé výsledky evropských burzovních indexů a na úspěchy Německa v exportu do Číny. Velké a zavedené evropské firmy se obejdou jen s minimem nových pracovníků. Jenže asi dvě třetiny zaměstnanců připadají na malé a střední firmy, kterým se vede zle. Ty doposud existující spíše propouštějí a nových mnoho nevzniká – kvůli špatně fungujícímu trhu práce.
Na evropském kontinentě najdeme jediný stát, který důsledně praktikuje „protilidovou“ politiku liberálního a flexibiliní pracovního trhu: Švýcarsko. Průměrná švýcarská nezaměstnanost činí pouhých 3,6 %. Mohla by být i nižší, kdyby v zemi nežilo značné množství imigrantů, kteří vzhledem ke své převážně nízké kvalifikaci a neznalosti jazyka těžko shánějí práci. Nejvyšší nezaměstnanost vykazoval kanton Ženeva: 7,9 %. Cizinci se ovšem na ženevské populaci podílejí 38 procenty. Kantony s nižší mírou cizinců vykazují nižší nezaměstnanost: Uri (1,2 %), Obwalden (1,7 %), Schwyz (2,3 %), Graubünden (2,1 %). Ukazuje se, že dokonce i nezaměstnanost pod třemi procenty je dlouhodobě udržitelná!
Příčinami nízké nezaměstnanosti ve Švýcarsku jsou dobrá pracovní legislativa, decentralizované odbory, administrativa přátelská k podnikání a snadný přístup firem ke kapitálu. Těžiště zaměstnanosti spočívá na malých firmách. Všechny tyto charakteristiky lze aplikovat i v podmínkách české ekonomiky – na rozdíl od švýcarského bankovnictví či hodinářství. Není zásadní důvod, proč by česká nezaměstnanost nemohla dosahovat švýcarských hodnot.
Jenže podle některých názorů je český trh spíše typický nedostatkem pracovníků. Je nutné dovážet pracovníky z jiných zemí. Proč? Odpověď poskytuje tzv. mezní efektivní míra zdanění. Tento ukazatel bere v úvahu reálnou míru zdanění včetně všech záporných „daní“, tj. sociálních dávek pro různé příjmové skupiny. Její průběh leckoho překvapí. Nízkopříjmové skupiny jsou vystaveny mezní míře zdanění 100 %. Nemají tedy žádnou ekonomickou motivaci vymanit se z pasti chudoby a závislosti na sociálních dávkách. Jak se zvyšuje příjem, klesají dávky sociální péče a mezní míra efektivního zdanění je prakticky stoprocentní. Pracovat se nevyplácí.
Dále je vidět, že mezní efektivní míra zdanění pro další příjmové skupiny divoce kolísá. Důvodem je chaotičnost české daňové a sociální legislativy. Neexistuje systém v pravém smyslu slova, nýbrž změť předpisů vzniklá jako důsledek všemožných „hurá akcí“ různých vlád v posledních letech. Nemá cenu hledat viníka. Má cenu nahradit současný chaotický „systém“ promyšlenou soustavou daní a sociálních dávek. Nezaměstnanost lze trvale snížit pod 5% hranici a možná ještě níže.
psáno pro Hospodářeské noviny
Pracovní sílu prodražují daně a odvody. John Maynard Keynes ve svých sebraných spisech uvádí, že maximální rozumná mezní sazba pro jakoukoli daň z příjmů je 25 %. Nyní se podívejme, jak jsou v České republice daňově zatíženy mzdy, sečteme-li daně a odvody. Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 000 Kč (tyto celkové náklady odpovídají hrubé mzdě 14 815 Kč), je přímo i skrytě zdaněn částkou 8 193 Kč. Míra zdanění činí 41 %! A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě! Pracovník, který vydělá měsíčně 22 000 čistého, je zatížen daňovým břemenem ve výši 45,4 %. Takto extrémní zdanění příjmů (nota bene nižších a středních tříd) by lord Keynes zajisté považoval za šílenství.
Při předražené práci se vysoká nezaměstnanost stala celoevropským problémem. V letech 1965-75 měla průměrná nezaměstnanost ve státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství hodnotu pouhých 2,8 % při průměrné 3,4% míře růstu ekonomiky. Tehdy byly ovšem daně a odvody pro běžné pracující podstatně nižší. Srovnejme tato čísla s dneškem, který je charakterizován sociálními nepokoji a postupným rozkladem tzv. evropského sociálního státu.
Dále je tu flexibilita trhu práce, zejména možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu. Nemožnost propouštění v dobách recese znamená pro zaměstnavatele riziko, kterému je třeba se vyhnout: kdo zaměstnance nepřijímá, nemusí ani propouštět. Kromě toho zrychlené odpisy, které zlevňují kapitálové vybavení. Evropské podniky tedy mohou vykazovat značné zisky a exportní úspěchy a přitom se obejít jen s minimem zaměstnanců. Podívejme se na skvělé výsledky evropských burzovních indexů a na úspěchy Německa v exportu do Číny. Velké a zavedené evropské firmy se obejdou jen s minimem nových pracovníků. Jenže asi dvě třetiny zaměstnanců připadají na malé a střední firmy, kterým se vede zle. Ty doposud existující spíše propouštějí a nových mnoho nevzniká – kvůli špatně fungujícímu trhu práce.
Na evropském kontinentě najdeme jediný stát, který důsledně praktikuje „protilidovou“ politiku liberálního a flexibiliní pracovního trhu: Švýcarsko. Průměrná švýcarská nezaměstnanost činí pouhých 3,6 %. Mohla by být i nižší, kdyby v zemi nežilo značné množství imigrantů, kteří vzhledem ke své převážně nízké kvalifikaci a neznalosti jazyka těžko shánějí práci. Nejvyšší nezaměstnanost vykazoval kanton Ženeva: 7,9 %. Cizinci se ovšem na ženevské populaci podílejí 38 procenty. Kantony s nižší mírou cizinců vykazují nižší nezaměstnanost: Uri (1,2 %), Obwalden (1,7 %), Schwyz (2,3 %), Graubünden (2,1 %). Ukazuje se, že dokonce i nezaměstnanost pod třemi procenty je dlouhodobě udržitelná!
Příčinami nízké nezaměstnanosti ve Švýcarsku jsou dobrá pracovní legislativa, decentralizované odbory, administrativa přátelská k podnikání a snadný přístup firem ke kapitálu. Těžiště zaměstnanosti spočívá na malých firmách. Všechny tyto charakteristiky lze aplikovat i v podmínkách české ekonomiky – na rozdíl od švýcarského bankovnictví či hodinářství. Není zásadní důvod, proč by česká nezaměstnanost nemohla dosahovat švýcarských hodnot.
Jenže podle některých názorů je český trh spíše typický nedostatkem pracovníků. Je nutné dovážet pracovníky z jiných zemí. Proč? Odpověď poskytuje tzv. mezní efektivní míra zdanění. Tento ukazatel bere v úvahu reálnou míru zdanění včetně všech záporných „daní“, tj. sociálních dávek pro různé příjmové skupiny. Její průběh leckoho překvapí. Nízkopříjmové skupiny jsou vystaveny mezní míře zdanění 100 %. Nemají tedy žádnou ekonomickou motivaci vymanit se z pasti chudoby a závislosti na sociálních dávkách. Jak se zvyšuje příjem, klesají dávky sociální péče a mezní míra efektivního zdanění je prakticky stoprocentní. Pracovat se nevyplácí.
Dále je vidět, že mezní efektivní míra zdanění pro další příjmové skupiny divoce kolísá. Důvodem je chaotičnost české daňové a sociální legislativy. Neexistuje systém v pravém smyslu slova, nýbrž změť předpisů vzniklá jako důsledek všemožných „hurá akcí“ různých vlád v posledních letech. Nemá cenu hledat viníka. Má cenu nahradit současný chaotický „systém“ promyšlenou soustavou daní a sociálních dávek. Nezaměstnanost lze trvale snížit pod 5% hranici a možná ještě níže.
psáno pro Hospodářeské noviny
O životní úrovni a dluzích
Čas od času se v médiích objeví srovnání životní úrovně „tradičních“ evropských zemí a postkomunistických států. Životní úroveň má ovšem více rozměrů a není snadné ji měřit. Nejčastěji se v této souvislosti uvádí hrubý domácí produkt na hlavu v přepočtu na paritu kupní síly. Pokud bychom takto počítali českou životní úroveň, výsledek by nebyl špatný: byli bychom asi na třech čtvrtinách průměru původní EU patnáctky.
Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.
V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.
Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.
Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.
Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.
psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz
Problém je v tom, že HDP v paritě kupní síly neříká celou pravdu. Především, platí jen na území České republiky, protože zdejší relativně vysoká životní úroveň není ani tak dána vysokými příjmy populace jako spíše nízkou cenovou hladinou. Kilometr za Rozvadovem již tato výhoda není nic platná: cestovatel z České republiky je odkázán na svoji peněženku či kreditní kartu a na svůj finanční majetek vyjádření v opravdových penězích – bez berličky parity kupní síly.
V nominálním srovnání příjmů je česká životní úroveň mnohem nižší. České mzdy a další příjmy tvoří obvykle jen asi šestinu až třetinu západoevropských. Ve srovnání s nejbližším západním sousedem – Německem – máme jen asi čtvrtinové příjmy. Jak se s touto skutečností srovnává zpráva Eurostatu, podle níž patří Česká republika mezi země nejméně ohrožené chudobou? Snadno: metodika výpočtu chudoby podle Evropského statistického úřadu není založena na skutečném měření životní úrovně, nýbrž na měření příjmových nerovností. Práh rizika chudoby je položen na 60 procent průměrného příjmu. Z elementární statistiky vyplývá, že nejvíce rovnostářská země bude zároveň nejméně ohrožena takto definovanou „chudobou“. Ať už jsou příjmy obyvatelstva jakékoli.
Jsme tedy oproti Západu chudí, ale někteří z nás se mohou utěšovat tím, že většinou jsme zhruba stejně chudí. Míry sociální nerovnosti podle jiné metodiky (Giniho koeficient) je v České republice na úrovni Dánska a o něco nižší než ve Švédsku. Má-li tedy Skandinávie být naším cílem, pak jsem jej již dohnali a předehnali: v míře rovnostářství.
Existuje ještě jiná míra životní úrovně, a sice objem finančního majetku domácností. V této metrice si nevedeme skvěle, ale lépe než ostatní noví členové EU. Objem finančních úspor na občana EU-15 činil v roce 2003 průměrně 41 628 euro. Česká republika dosáhla hodnoty 5800 euro (tedy asi sedminu průměru EU), Maďarsko 3800 euro, Polsko 2200 euro, Estonsko 1300 euro, Rumunsko necelých 300 euro. Proč jsme tak dobří? Protože na rozdíl od většina ostatních postkomunistických zemí nebyla hodnota úspor českých střádalů totálně vymazána vysokou inflací. Díky relativně dobře zvládnuté ekonomické transformaci je dnes Česká republika v celkem dobrém finančním stavu.
Životní úroveň Západu je ale také ze značné části financována dluhem: zadlužení domácností EU-15 činí téměř 60 % HDP, bezmála tolik, co dělá celkový státní dluh těchto zemí. České domácnosti mají celkový dluh vůči bankám a nebankovním finančním společnostem pouze na úrovni kolem 10 % HDP. Prostor pro zadlužování je tedy ještě velký.
psáno pro Lidové noviny, příloha Více peněz
Proč Francouzi věří levici
Francouzi nemají rádi kapitalismus. V nedávném mezinárodním průzkumu veřejného mínění nesouhlasilo 50 procent Francouzů s tvrzením „svobodné podnikání a ekonomika volného trhu je nejlepší systém, na němž by měl být založen svět.“ Jen 36 procent s tímto výrokem souhlasilo. Byl to „nejlevicovější“ výsledek v rámci průzkumu. Pro srovnání, téměř tři čtvrtiny dotázaných Číňanů jsou pro kapitalismus, ke kterému se přiklánějí i Rusové – navzdory bolestným zkušenostem z obtížné ekonomické transformace.
Výsledek průzkumu rezonuje i se studentskými protesty proti návrhu zákona o prvním zaměstnání. Zákon měl usnadnit propouštění (a tedy i přijímání) mladých lidí do 26 let věku. Vzhledem k mohutným studentským a odborářským demonstracím byl návrh odložen ad acta.
Proč jsou právě Francouzi tak silně „doleva“? Podle jedné teorie jde o intelektuální dědictví historie. Francie byla vždy politicky centralizovaná, role státu v ekonomice byla vždy významná. Ale z Francie pochází i řada liberálních myšlenek („laissez-faire“) a řada liberálních ekonomů: Frédéric Bastiat, Gustave de Molinari, Antoine Augustin Cournot a mnozí další. Také v současnosti má Francie řadu významných ekonomů, kteří jsou pochopitelně též liberálně orientováni (termín „levicový ekonom“ je koneckonců stejný protimluv jako například dietní sádlo, nealkoholická vodka nebo realistický volební program).
Deník International Herald Tribune přišel s hypotézou, že takřka celonárodní levicová orientace je způsobena tamními metodami výuky ekonomie na středních školách. Zatímco na většině univerzit se učí standardní ekonomie, středoškolské učebnice jsou spíše směsicí sociologie, veřejné administrativy, nauky o fondech Evropské unie a propagace státu. Nechybí marxismem inspirované teze o konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Z ekonomické teorie se objevuje keynesianismus, ovšem v tak bizarní podobě, že by v něm lord Keynes stěží poznal své myšlenky. Jsou zde perly jako „nelze snižovat mzdy, protože jinak by se roztočila deflační spirála, která by vedla k vysoké nezaměstnanosti“. Nechybí ani různé varianty tvrzení „zdroje tu jsou“ citované v souvislosti s tvorbou pracovních míst dotovaných vládou. Přesně tato hesla se objevovala na demonstracích. Podle stávkujících studentů jsou cestou k zaměstnanosti dotace a vyšší platy. Flexibilita? V zemi, kde tři čtvrtiny mládeže touží po kariéře státního zaměstnance, jde o neslušné slovo. Tento názor dodnes podporují absolventi proslulé École Nationale d'Administration (ENA).
Ta až donedávna rovněž učila zploštělou interpretaci ekonomie založenou na centrální roli státu, jak připouští sám ředitel této prestižní školy Antoine Durrleman. „ENA sledovala kurs směrem k plánované ekonomice,“ vysvětluje v rozhovoru s deníkem IHT. „Až do roku 1986 u nás vláda regulovala cenu bagety.“ Zároveň Durrleman ujišťuje, že osnovy ENA byly nedávno u ekonomických předmětů podstatně modernizovány a přiblíženy realitě tržní ekonomiky a podnikání.
Francie se tak časem dočká ekonomicky vzdělaných politiků, kterých má dnes nedostatek. Patří k nim ministr financí Thierry Breton, který neabsolvoval ENA a který hodlá založit Radu pro ekonomické vzdělávání. Kromě toho se formuje i hnutí zdola. Zdaleka ne všichni studenti pokládají vysoké daně, státní dotace a regulovanou ekonomiku za společenský ideál. Existuje politická strana Alternative Libérale, která má v programu obhajobu zájmů mladých lidí.
„Francie umírá na nedostatek svobody,“ prohlašuje její mluvčí Sabine Heroldová. Ta si získala již ve věku 21 let (v roce 2002) přezdívku Mademoiselle Thatcher. Ano, Francie má ještě naději.
psáno pro MF Dnes
Výsledek průzkumu rezonuje i se studentskými protesty proti návrhu zákona o prvním zaměstnání. Zákon měl usnadnit propouštění (a tedy i přijímání) mladých lidí do 26 let věku. Vzhledem k mohutným studentským a odborářským demonstracím byl návrh odložen ad acta.
Proč jsou právě Francouzi tak silně „doleva“? Podle jedné teorie jde o intelektuální dědictví historie. Francie byla vždy politicky centralizovaná, role státu v ekonomice byla vždy významná. Ale z Francie pochází i řada liberálních myšlenek („laissez-faire“) a řada liberálních ekonomů: Frédéric Bastiat, Gustave de Molinari, Antoine Augustin Cournot a mnozí další. Také v současnosti má Francie řadu významných ekonomů, kteří jsou pochopitelně též liberálně orientováni (termín „levicový ekonom“ je koneckonců stejný protimluv jako například dietní sádlo, nealkoholická vodka nebo realistický volební program).
Deník International Herald Tribune přišel s hypotézou, že takřka celonárodní levicová orientace je způsobena tamními metodami výuky ekonomie na středních školách. Zatímco na většině univerzit se učí standardní ekonomie, středoškolské učebnice jsou spíše směsicí sociologie, veřejné administrativy, nauky o fondech Evropské unie a propagace státu. Nechybí marxismem inspirované teze o konfliktu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
Z ekonomické teorie se objevuje keynesianismus, ovšem v tak bizarní podobě, že by v něm lord Keynes stěží poznal své myšlenky. Jsou zde perly jako „nelze snižovat mzdy, protože jinak by se roztočila deflační spirála, která by vedla k vysoké nezaměstnanosti“. Nechybí ani různé varianty tvrzení „zdroje tu jsou“ citované v souvislosti s tvorbou pracovních míst dotovaných vládou. Přesně tato hesla se objevovala na demonstracích. Podle stávkujících studentů jsou cestou k zaměstnanosti dotace a vyšší platy. Flexibilita? V zemi, kde tři čtvrtiny mládeže touží po kariéře státního zaměstnance, jde o neslušné slovo. Tento názor dodnes podporují absolventi proslulé École Nationale d'Administration (ENA).
Ta až donedávna rovněž učila zploštělou interpretaci ekonomie založenou na centrální roli státu, jak připouští sám ředitel této prestižní školy Antoine Durrleman. „ENA sledovala kurs směrem k plánované ekonomice,“ vysvětluje v rozhovoru s deníkem IHT. „Až do roku 1986 u nás vláda regulovala cenu bagety.“ Zároveň Durrleman ujišťuje, že osnovy ENA byly nedávno u ekonomických předmětů podstatně modernizovány a přiblíženy realitě tržní ekonomiky a podnikání.
Francie se tak časem dočká ekonomicky vzdělaných politiků, kterých má dnes nedostatek. Patří k nim ministr financí Thierry Breton, který neabsolvoval ENA a který hodlá založit Radu pro ekonomické vzdělávání. Kromě toho se formuje i hnutí zdola. Zdaleka ne všichni studenti pokládají vysoké daně, státní dotace a regulovanou ekonomiku za společenský ideál. Existuje politická strana Alternative Libérale, která má v programu obhajobu zájmů mladých lidí.
„Francie umírá na nedostatek svobody,“ prohlašuje její mluvčí Sabine Heroldová. Ta si získala již ve věku 21 let (v roce 2002) přezdívku Mademoiselle Thatcher. Ano, Francie má ještě naději.
psáno pro MF Dnes
České odbory a stroj času
Českým odborům ubývají členové. Ještě v roce 2001 spadalo pod Českomoravskou komoru odborových svazů kolem 900 tisíc členů. Nyní již jen 610 tisíc členů. Proč tento úbytek? Staří členové odcházejí do důchodu a mladší pracovníci se. Podobný jev zaznamenávají odbory ve většině zemí.
Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“
Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.
Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“
Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.
Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.
Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“
Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.
psáno pro Lidové noviny
Nebylo tomu tak vždy. Odborové hnutí zaznamenalo největší vzestup v 19. století v souvislosti s industrializací. Na jedné straně tehdy stáli zaměstnavatelé, na druhé zaměstnanci. Ti první měli podstatně vyšší vyjednávací sílu. Západní Evropa a USA byly tehdy v situaci dnešní Číny: do měst se hrnuli venkované dychtiví po práci v továrnách. Průmysl potřeboval velké množství nekvalifikované nebo středně pracovní síly. Nespokojený dělník byl snadno zastupitelný jiným.
Odbory proto vznikly za účelem posílení vyjednávací síly zaměstnanců. Jak uvádí každá základní učebnice ekonomie (například Zásady ekonomie od N. G. Mankiwa), „obory jsou svého druhu kartelem – skupinou prodávajících, kteří usilují sjednocením svých postojů o zvýšení tržní síly. Odbory se s firmou dohadují o lepších pracovních podmínkách, o vyšších platech a prémiích než by firma platila, kdyby v ní odbory nebyly.“
Proč však lidé nehoří zájmem o odborovou organizovanost, když podle ekonomické teorie přináší takové výhody? Zajisté to nebude tím, že by všichni byli se svým zaměstnáním dokonale spokojeni. Každý si umí představit vyšší plat, lepší pracovní podmínky a ani osmihodinová pracovní doba není vždy a všude samozřejmostí.
Podstata je v tom, že odborové vyjednávání s sebou přinášejí i některé „drobné“ potíže. Dr. Karel Engliš v příručce Národní hospodářství (1928) uvádí výhody i nevýhody kolektivně vyjednaných mzdových smluv: „Zaměstnavatel může na delší dobu počítati s poklidem stávkového boje a úsporou ztrát z něho vzcházejících; na druhé straně však ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny, z nichž jeden je pohyblivý (ceny zboží na trhu) a druhý pevný (mzda). Z toho může i pro dělnictvo vzejíti škoda, poněvadž nemožnost snížiti mzdy za nepříznivé konjunktury donutí po případě výrobce zastaviti výrobu a způsobí nezaměstnanost. Vyrovnáváním mzdy mezi různými podniky zmenší se mezi nimi třecí plocha konkurenční, avšak po případě padnou méně schopné podniky, jež se udržovaly dosud jen nízkou mzdou. Nezaměstnaností z toho vzniklou utrpí dočasně i dělnictvo.“
Doktor Engliš byl ve své době spíše optimistický ohledně odborové organizovanosti, od níž si sliboval pořádek a stabilitu. Kdyby viděl dnešní Francii, Německo či Itálii, asi by byl šokován vysokými mzdami, ale patrně by nebyl překvapen vysokou nezaměstnaností. Ta je totiž přímým důsledkem dlouhodobé činnosti odborů. Odbory samozřejmě prosazují zájmy svých členů, ale nikoli nečlenů, tedy nezaměstnaných. Lidé samozřejmě vidí, že příliš velká síla odborů nevede k optimálnímu stavu a proto necítí potřebu se sdružovat.
Možná je to ale docela jinak. Pravděpodobnější vysvětlení spočívá v tom, že pracující nemají pocit, že odbory zastupují jejich zájmy. Proč? V dobách před sedmdesáti a více lety bylo zvykem, že většina lidí neplatila daň z příjmu. Ta byla vyhrazena pro několik nejbohatších procent populace. Tak například v roce 1913, kdy byla daň z příjmů zavedena v USA, patřilo mezi poplatníky jen 1 % Američanů, přičemž nejvyšší sazba činila 7 procent. V Rakousko-Uhersku činila mezní sazba daní z příjmů 3,88 %.
Není tedy divu, že v dobách parních strojů, dvojplošníků a němých grotesek byl požadavek na zvýšení daní pochopitelný, protože se řadových odborářů netýkal. Hlavní odborář Štěch však ještě ve 21. století hovoří o „příliš nízkých daních“, aniž by si uvědomil, že tyto daně snižují příjmy jeho „oveček“. Totéž platí pro většinu předáků ČMKOS a pro odborářské ekonomy. Působí dojmem lidí, kteří si spletli století a mají nyní v kalendáři rok 1906. Že by stroj času?
Sociálně demokratický senátor František Modráček ovšem již v roce 1926 upozorňoval na „nezdravost zatížení těžkými břemeny berními“. Ve svém senátním projevu ze 14. října uvedl: „My nejsme jen odpůrci zvyšování daní nepřímých, ale jsme odpůrci i dalšího zvyšování daní přímých. Říkám, že daněmi a přirážkami jsou přetíženy všechny vrstvy obyvatelstva snad až na majitele pozemků, nejen dělnictvo. (…) Celkové zatížení veřejnou správou činí 26 % našeho národního důchodu (…) tato břemena škodlivě postihují náš hospodářský život.“
Senátor Modráček měl před 80 lety modernější názory než jeho dnešní následníci. Smutné zjištění.
psáno pro Lidové noviny
7.4.06
Mnoho investic, málo užitku
Byly doby, kdy přímé zahraniční investice byly považovány za „vykořisťování“ chudých zemí. Do roku 1989 byla tato teze přednášena všem studentům vysokých škol na povinných kursech politické ekonomie kapitalismu. Dodnes tento myšlenkový odkaz marxismu přežívá v antiglobalizačním hnutí na Západě.
S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.
Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.
Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.
Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.
Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.
Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.
Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.
Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.
S pádem komunismu padly ve střední a východní Evropě i zábrany vůči západním investorům. To je zajisté normální a správný vývoj, protože svobodný pohyb kapitálu patří k základním předpokladům fungování prosperující tržní ekonomiky. Zajímavé ovšem je, že nastal „překmit“ do přesně opačné myšlenkové polohy. Zatímco dříve byli západní kapitalisté vládou oficiálně považováni za vykořisťovatele, dnes jsou naopak zbožňováni jako spasitelé. Vláda i veřejnost od nich očekává hospodářský růst, zlepšení obchodní bilance a hlavně tvorbu pracovních míst.
Kapitalisté jsou racionálně uvažující bytosti, kterým jde o maximalizaci výnosů z investic. Za hypotetických podmínek dokonalé ekonomické rovnováhy (tj. bez zásahů státu) investují do odvětví, u nichž je největší šance na zisk v poměru k riziku. Jestliže jsou některá odvětví zvýhodněna státní podporou, preferují pochopitelně je. Jestliže se podpora týká některých typů podniků, pak tyto specifické typy prosperují na úkor jiných. Konkrétně jde o zvýhodnění velkých zahraničních firem prostřednictvím investičních pobídek.
Tyto pobídky v podání agentury CzechInvest se teoreticky týkají všech podniků, bez rozdílu původu. V praxi se však zhruba z 80 procent týkají zahraničních firem. Proč: jen ty bývají dostatečně veliké a na pobídky „dosáhnou“. Vytváří se tak prostředí, které odměňuje velké a trestá malé. Někdo může namítnout – k čemu jsou vlastně dobré malé domácí podniky, vždyť na národnosti kapitálu nezáleží a velké nadnárodní společnosti mnohdy platí lépe? Jenže tento argument je ekonomicky vadný.
Ve všech „normálních“ ekonomikách platí, že jsou to právě malé a střední podniky, které vytvářejí největší počet pracovních míst. V rámci skupiny EU 19 (což je 15 původních zemí plus čtyři středoevropské ekonomiky) připadá 66,4 % všech pracovních míst na malé a střední podniky – včetně individuálních živností – které zaměstnávají v průměru jen čtyři osoby. Velké podniky sice zaměstnávají průměrně 1020 lidí, ale početně jich je mnohem méně.
Odtud pramení částečné vysvětlení vysoké nezaměstnanosti v Evropě: ačkoli státy podporují podnikání velmi snaživě, drtivá část této podpory skončí u velkých firem, které nejsou hlavním pilířem zaměstnanosti. V České republice je tento efekt obzvláště patrný. U velkých firem je podíl exportu na tržbách v evropském průměru 21 %, u malých a středních jen 13 %. Makroekonomické statistiky sice hlásí radostná čísla o zahraničním obchodu, což sice opticky zvyšuje hrubý domácí produkt, ale užitek pro obyvatele České republiky je malý: nezaměstnanost se trvale pohybuje kolem půl miliónu osob, reálné mzdy rostou podstatně pomaleji než HDP, zisky z investic náleží zahraničním akcionářům a státní rozpočet je navzdory hospodářskému růstu v mínusu.
Příliv zahraničních investic vyhlíží skvěle v některých makroekonomických statistikách, ale životní úrovně běžných obyvatel České republiky se až tak dalece nedotýká. Do jisté míry lze tento stav přirovnat k situaci, kdy je v některé zemi objeveno ložisko ropy nebo plynu. Na první pohled báječná věc: jenomže pak přijdou problémy. Exportní příjmy z ropy tlačí na růst domácí měny. Vysoký kurs měny snižuje konkurenceschopnost ostatních průmyslových odvětví. Ztráta pracovních míst v těchto odvětvích může převýšit přírůstek míst v nově dominantním exportním odvětví. To není jen teorie: Holandsko tuto zkušenost zažilo po otevření ložisek zemního plynu v Severním moři v 60. letech. Od té doby nese tento jev název holandská nemoc.
Pokud je export ropy či plynu příliš vysoký, může téměř zničit tradiční exportní odvětví. To se nyní děje v Rusku. Naštěstí pro Rusko jeho zdroje vydrží ještě dlouho. Menší státy toto štěstí mít nemusí. Totéž platí pro malé ekonomiky, které jsou příliš závislé na zahraničních investicích. Pokud se tyto investice časem přesunou jinam – například kvůli příliš vysokým mzdám – česká ekonomika může zůstat bez prostředků a bez vlastního exportního průmyslu.
Jiným řešením může být udržování českých mezd na trvale nízké úrovni. Zahraničním investorům by se tato strategie mohla líbit. Méně již jejich českým zaměstnancům. Tento protiklad zájmů mimochodem vyvrací „světáckou“ tezi, že na národnosti kapitálu nezáleží. Ale ano, záleží.
De Villepin: pro dobrotu na žebrotu
Francouzská vláda po letech marných experimentů s aktivní politikou zaměstnanosti došla k názoru, že trh se nedá ošidit. Dosti odvážně prosazuje nepopulární zákon o prvním zaměstnání (contrat première embauche, CPE). Umožnil by snazší propouštění čerstvých absolventů do 26 let. V této věkové kategorii je ve Francii nezaměstnaných 23-24 procent populace, což je velmi pochmurné číslo. V těchto hodnotách se nezaměstnanost mládeže pohybuje již řadu let. Kromě toho neexistuje žádný výhled na ekonomickou konjunkturu, která by jej dokázala výrazněji snížit.
Jak může snazší propouštění snížit míru nezaměstnanosti? Není to protimluv? Není. Když zaměstnavatel přijímá pracovníka, očekává, že výnos z jeho práce bude vyšší než jeho hrubá mzda včetně všech odvodů. Marxisté hovoří o nadhodnotě, ekonomové o mezním zisku. Jenže každý zisk je v reálném ekonomickém prostředí spojen s určitou mírou rizika. Přijetí čerstvého absolventa je rizikovější než přijetí zkušeného pracovníka. Není zřejmé, zda dotyčný bude skutečně dobrý a jaká bude jeho pracovní morálka. Vysvědčení ani rafinované přijímací pohovory nikdy neodhalí celou pravdu.
Kromě toho je tu aspekt ekonomického cyklu. Firma, která nabere v době růstu mnoho zaměstnanců, může být existenčně ohrožena, pokud v době recese nemůže propouštět. To dvojnásob platí pro malé podniky a pro firmy působící v moderních technologiích. Přitom malé a střední podniky tvoří ve všech normálních ekonomikách hlavní pilíř zaměstnanosti – velké společnosti zaměstnávají překvapivě málo lidí: ve Francii jen asi třetinu všech zaměstnanců.
Vzhledem k vysoké daňové zátěži a obtížím při propouštění je dnes francouzská pracovní síla velmi drahá a riziková. Není proto divu, že se pozornost podniků soustřeďuje na přesun výroby na východ Evropy a do Číny. Lidská práce je též stále ve větší míře nahrazována kapitálem, protože počítače a průmyslové roboty nestávkují. Nahrazování práce kapitálem probíhá i v odvětvích, kde by se to za normálních podmínek nevyplatilo.
Francie má o 13 % vyšší produktivitu na jednu hodinu pracovní doby než Spojené státy, avšak celkově výkonnostně zaostává, protože v důsledku ekonomických deformací Francouzi pracují méně než Američané. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva ve Francii je nižší než v USA, přičemž ještě začátkem 70. let byli Francouzi pracovitější než Američané. Nízká míra zaměstnanosti je způsobena ochranou pracovního trhu. Ta zvláště postihuje znevýhodněné skupiny: čerstvé absolventy škol všech stupňů, národnostní menšiny a lidi v předdůchodovém věku. Nejhůře jsou na tom absolventi základních škol bez další kvalifikace, kteří zároveň patří k menšinám. Mezi nimi se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 40 procent. Míra frustrace je měřitelná četností a silou pouličních nepokojů.
Francouzská vláda se proto rozhodla pomoci mládeži tím, že odstraní jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé tak neradi přijímají mladé lidi. Jenže jen menší část studentů si uvědomila, že jde o opatření v jejich prospěch, nikoli proti nim. Ostatní vyšli do ulic. Podpořily je silné francouzské odbory. Zde je nutné podotknout, že zájmy čerstvých absolventů jsou v protikladu k zájmům odborářů. Ti již svoji práci mají a je v jejich zájmu, aby jim mladí absolventi konkurovali co nejméně. Jakékoli uvolnění pracovního trhu mohou vnímat jako ohrožení svých sociálních jistot.
V dlouhodobém měřítku se ovšem ukazuje, že ony „jistoty“ jsou pochybné. Odborově organizovaný dělník je rád, že má práci a může uživit rodinu. Ovšem jen do té chvíle, než jeho dospělé děti celé měsíce či roky marně shánějí zaměstnání. Dočasná „jistota“ se promění v noční můru. Ochrana pracovníků před propouštěním není záruka prosperity, ale šidítko. Pokud odboráři obhájí své „jistoty“, půjde jen o dočasnou výhru – jen do té doby, než se jejich výrobní linka postěhuje do České republiky nebo do Asie.
Skutečná tragédie spočívá v tom, že statisíce mladých lidí se nechají zhloupnout propagandou odborářských bossů, kteří zneužívají studenty pro své mocenské cíle. Odborářští vůdci jsou morálně na stejné úrovni jako hodní strýčkové nabízející dětem v parku bonbóny. A děti jim věří. Tento nedostatek kritického myšlení je špatnou zprávou pro Francii a pro celou Evropu.
psáno pro Lidové noviny
Jak může snazší propouštění snížit míru nezaměstnanosti? Není to protimluv? Není. Když zaměstnavatel přijímá pracovníka, očekává, že výnos z jeho práce bude vyšší než jeho hrubá mzda včetně všech odvodů. Marxisté hovoří o nadhodnotě, ekonomové o mezním zisku. Jenže každý zisk je v reálném ekonomickém prostředí spojen s určitou mírou rizika. Přijetí čerstvého absolventa je rizikovější než přijetí zkušeného pracovníka. Není zřejmé, zda dotyčný bude skutečně dobrý a jaká bude jeho pracovní morálka. Vysvědčení ani rafinované přijímací pohovory nikdy neodhalí celou pravdu.
Kromě toho je tu aspekt ekonomického cyklu. Firma, která nabere v době růstu mnoho zaměstnanců, může být existenčně ohrožena, pokud v době recese nemůže propouštět. To dvojnásob platí pro malé podniky a pro firmy působící v moderních technologiích. Přitom malé a střední podniky tvoří ve všech normálních ekonomikách hlavní pilíř zaměstnanosti – velké společnosti zaměstnávají překvapivě málo lidí: ve Francii jen asi třetinu všech zaměstnanců.
Vzhledem k vysoké daňové zátěži a obtížím při propouštění je dnes francouzská pracovní síla velmi drahá a riziková. Není proto divu, že se pozornost podniků soustřeďuje na přesun výroby na východ Evropy a do Číny. Lidská práce je též stále ve větší míře nahrazována kapitálem, protože počítače a průmyslové roboty nestávkují. Nahrazování práce kapitálem probíhá i v odvětvích, kde by se to za normálních podmínek nevyplatilo.
Francie má o 13 % vyšší produktivitu na jednu hodinu pracovní doby než Spojené státy, avšak celkově výkonnostně zaostává, protože v důsledku ekonomických deformací Francouzi pracují méně než Američané. Míra ekonomické aktivity obyvatelstva ve Francii je nižší než v USA, přičemž ještě začátkem 70. let byli Francouzi pracovitější než Američané. Nízká míra zaměstnanosti je způsobena ochranou pracovního trhu. Ta zvláště postihuje znevýhodněné skupiny: čerstvé absolventy škol všech stupňů, národnostní menšiny a lidi v předdůchodovém věku. Nejhůře jsou na tom absolventi základních škol bez další kvalifikace, kteří zároveň patří k menšinám. Mezi nimi se míra nezaměstnanosti pohybuje až kolem 40 procent. Míra frustrace je měřitelná četností a silou pouličních nepokojů.
Francouzská vláda se proto rozhodla pomoci mládeži tím, že odstraní jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé tak neradi přijímají mladé lidi. Jenže jen menší část studentů si uvědomila, že jde o opatření v jejich prospěch, nikoli proti nim. Ostatní vyšli do ulic. Podpořily je silné francouzské odbory. Zde je nutné podotknout, že zájmy čerstvých absolventů jsou v protikladu k zájmům odborářů. Ti již svoji práci mají a je v jejich zájmu, aby jim mladí absolventi konkurovali co nejméně. Jakékoli uvolnění pracovního trhu mohou vnímat jako ohrožení svých sociálních jistot.
V dlouhodobém měřítku se ovšem ukazuje, že ony „jistoty“ jsou pochybné. Odborově organizovaný dělník je rád, že má práci a může uživit rodinu. Ovšem jen do té chvíle, než jeho dospělé děti celé měsíce či roky marně shánějí zaměstnání. Dočasná „jistota“ se promění v noční můru. Ochrana pracovníků před propouštěním není záruka prosperity, ale šidítko. Pokud odboráři obhájí své „jistoty“, půjde jen o dočasnou výhru – jen do té doby, než se jejich výrobní linka postěhuje do České republiky nebo do Asie.
Skutečná tragédie spočívá v tom, že statisíce mladých lidí se nechají zhloupnout propagandou odborářských bossů, kteří zneužívají studenty pro své mocenské cíle. Odborářští vůdci jsou morálně na stejné úrovni jako hodní strýčkové nabízející dětem v parku bonbóny. A děti jim věří. Tento nedostatek kritického myšlení je špatnou zprávou pro Francii a pro celou Evropu.
psáno pro Lidové noviny
Proč levné úvěry vydrží
První dekáda nového tisíciletí přinesla novinku: nejlevnější úvěry za posledních sto let. Rekordu sice již bylo pravděpodobně dosaženo v letech 2003-2005 (v různých zemích v různou dobu), ale z globálního hlediska je dluhový kapitál stále velmi levný.
Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.
Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.
Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.
Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.
Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.
V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.
psáno pro Lidové noviny
Dejme tomu americké hypotéční sazby. Patnáctiletá fixní sazba se během 90. let pohybovala v rozmezí 7 až 8 procent. Nyní je to jen asi 5,6 až 6,1 %. Toto snížení sazeb odpovídá vzrůstu cen nemovitostí přibližně o třetinu. Společně s růstem objemu peněz v ekonomice se tak vysvětluje jev, který je často pokládán za realitní bublinu. Jenže tato bublina je „vycpána“ poměrně solidními argumenty, proč by neměla hned tak prasknout. A možná nikdy.
Jedním z těchto argumentů je globální charakter uvedeného jevu. Prakticky ve všech ekonomikách – vyspělých i „nových trzích“ – lze pozorovat stejný jev: nízkou inflaci, nízké úrokové sazby a rostoucí ceny nemovitostí. Uvedená „realitní bublina“ není americkou specialitou: projevuje se v západní Evropě, ve střední Evropě, v Rusku i v Asii. Obrovský rozmach hypoték v České republice je známou věcí. Jde o jeden z hlavních tahounů soukromé spotřeby; totéž platí i pro Slovensko. Ve Vietnamu je poptávka po novém bydlení tak vysoká, že ceny jsou v absolutním vyjádření zhruba na české úrovni, třebaže průměrná vietnamská mzda činí zlomek české. V kancelářích developerských společností v Saigonu to hučí jako v úlech a potenciální klienti stojí fronty, než pro ně obchodní zástupce bude mít čas. Každých několik minut se ozve spontánní potlesk – na znamení, že klient zaplatil za svůj nový byt.
Takové jsou důsledky globálně nízkých úrokových sazeb. A příčiny? Vraťme se ke Slovensku, které je v tomto směru modelovým příkladem. Slovenská vláda se snaží dodržovat maastrichtská kritéria fiskální stability, což znamená, že neemituje příliš velké množství státních dluhopisů. Současně na Slovensku proběhla penzijní reforma, rozvíjí se podílové fondy a životní pojištění. Tyto instituce mají jedno společné: masivně investují do dluhopisů. Jelikož slovenský akciový trh je zaostalý, mnoho jiných možností ani není.
Vysoká poptávka společně s relativně malou nabídkou znamená vysoké ceny dluhopisů. Ty se promítají do velmi nízké míry výnosu do doby splatnosti (což je fakticky dlouhodobá úroková sazba). Výnos slovenského státního dluhopisu s dobou splatnosti v roce 2019 proto činí jen 4,16 %, což je velmi málo vzhledem k meziroční inflaci v hodnotě 4,4 %. Protože hypotéční a jiné komerční sazby se odvíjejí od sazeb státních dluhopisů, nelze se divit levným úvěrům a následnému realitnímu boomu. Tytéž faktory (i když v jiných konkrétních hodnotách) přispívají k nízkým úrokovým sazbám na celém světě. Dnes si již žádná alespoň trochu seriózní vláda nedovolí bezuzdné zadlužování, jaké bylo poměrně obvyklé v 70. a v 80. letech – v době, která byla právě z tohoto důvodu typická vysokými úrokovými sazbami.
Změnil se i přístup vlád k mixu fiskální a měnové politiky. Před 20-30 lety bylo obvyklé, že vlády stimulovaly hospodářský růst velmi volnou měnovou politikou, protože centrální banky tehdy zpravidla vládám přímo podléhaly. Zároveň se pokoušely krotit inflaci prostřednictvím vysokých daní. Tento mix byl sice z hlediska tehdy uznávané ekonomické teorie správný, avšak měl nepříjemné vedlejší důsledky. Poplatníci se naučili využívat daňovou optimalizaci, takže navzdory vysokým daním příjmy nedosahovaly očekávaných hodnot a vlády se musely zadlužovat. O protiinflačním vlivu vysokých daní už vůbec nemohlo být řeči. Stimulační účinky vyšší inflace rychle vypršely a zbyly jen nepříjemné vedlejší účinky.
V průběhu 80. a 90. let proto došlo prakticky ve všech zemích k obrácení této politiky. Nastala éra snižování daní, což se kupodivu nijak neodrazilo na příjmech států: nynější vlády vybírají na daních zhruba stejně jako začátkem 80. let (v poměru k velikosti ekonomiky). Zároveň přišel čas nezávislých centrálních bank a nízké inflace. Výsledky této globální politické změny můžeme plně pozorovat až zhruba od roku 2000. I když v současnosti probíhá cyklus zvyšování základních úrokových sazeb v USA a v eurozóně, delší úrokové sazby zůstávají tvrdošíjně nízké. Trh si na nízkou inflaci a nízké sazby zvykl.
psáno pro Lidové noviny
Ekonomika, proroci a tepelná izolace
Ekonomické souvislosti dlouhé zimy jsou dvojího druhu. Za prvé lze počítat, o kolik více zemního plynu se spálí, o kolik poklesne index stavební výroby a kolik mohou činit ztráty způsobené chřipkami a nachlazením. V zásadě však nejde o žádné mimořádně překvapivé informace. Lze dokonce spočítat i ztráty na životech, což je již zajímavější téma. Podle britských údajů je sezónní úmrtnost v měsících prosinec až březen o 23 % vyšší ve srovnání s jinými měsíci. Znamená to 40 tisíc úmrtí, z nichž 60 % lze přímo připsat na konto nedostatečného vytápění nebo tepelné izolace.
Existují však hlubší souvislosti mezi ekonomikou a klimatem. Různé studie se zabývaly vztahem mezi hospodářskou prosperitou a přírodními podmínkami. Vesměs zjistily, že jedním z nejrobustnějších faktorů určujících míru bohatství je vzdálenost od rovníku. Neexistuje žádná chudá severská země (pokud ovšem nepočítáme severní oblasti Ruska, což je ovšem specifický případ). Stereotyp „bohatý Sever, chudý Jih“ je narušován existencí Austrálie a Nového Zélandu, dvou bohatých zemí. Také v rámci Afriky je nejbohatší zemí Jihoafrická republika. Z latinskoamerických zemí pak ekonomicky vyniká Chile a – navzdory problémům státního rozpočtu – také Argentina.
Naproti tomu poblíž rovníku se stěží najde jediná prosperující ekonomika. Na mysli vyvstává Singapur, který ovšem založil kolonista z deštivé Anglie, sir Thomas Stamford Raffles. Obyvatelstvo Singapuru je převážně čínského původu, takže po kulturní stránce se Singapur rovníku dosti vzdaluje. Zdá se, že existuje velmi silný vztah mezi drsným podnebím a prosperitou. Intuitivně není obtížné najít vysvětlení: obyvatelé chladnějších končin se museli mnohem více snažit než obyvatelé tropů, kteří na svoji obživu museli vynaložit mnohem menší úsilí.
Jiné vysvětlení pracuje s tropickými chorobami, zejména malárií a parazity. Tato onemocnění oslabují organismus, což v evropských kolonistech vyvolalo přesvědčení, že domorodci jsou líní. Ať tak či onak, zeměpis hraje roli – a chlad svědčí dlouhodobému růstovému potenciálu, pokud není zároveň doprovázen izolací. To je také důvod, proč například republika Komi, Tyva nebo Altajská oblast nepatří mezi ekonomické tygry, na rozdíl od Islandu nebo Norska.
Znamená to, že obyvatelé České republiky čeká prosperita, pokud se zdejší klima ochladí? Je mimořádně dlouhá zima 2005/2006 předzvěstí budoucího vývoje? A kde vlastně zůstalo globální oteplování, ptali se mnozí promrzlí Středoevropané, když v březnu ještě vydatně sněžilo. Dočkáme se subtropického podnebí ve střední Evropě, anebo nás čeká ladovská zima rok co rok od listopadu až do začátku dubna?
Odpověď: nevíme. Globální oteplování možná probíhá, možná nikoli. Většina klimatologů tvrdí, že jde o hotový fakt, což ještě nic neznamená. O pravdě se ve vědě nehlasuje. Většinový názor také může mít cynické ekonomické zdůvodnění: podobně jako katastrofické filmy, tak i katastrofické náměty pro vědecký výzkum se těší trvalé oblibě. Veřejnosti snadno srozumitelné a zároveň děsivé téma má podstatně vyšší šanci na získání grantu než srovnatelné téma bez katastrofického náboje. Ano, i ve vědě fungují zákonitosti marketingu.
V 70. letech bylo marketingovým hitem globální ochlazování. V roce 1971 publikovali S. I. Rasool a S. H. Schneider v časopise Science článek o efektech oxidu uhličitého a aerosolů v zemské atmosféře. Došli k závěru, že efekt smogu a jiného znečištění převládne, což způsobí „snížení teploty zemského povrchu až o 3,5 stupně Celsia. Pokud vývoj bude pokračovat stejným směrem několik let, tento pokles by mohl stačit ke spuštění nové doby ledové!“ Populární časopis Newsweek v roce 1975 publikoval rozsáhlý článek s titulem „Chladnoucí svět“, v němž se psalo o „varovných znameních, že chování zemského klimatu se začalo měnit“.
Odborníci předpovídali pokles zemědělské produkce, drastický růst cen zemědělských komodit a hladomory. „Bitva o nakrmení lidstva je ztracena. V 70. a 80. letech svět zažije hladomory. Stamilióny lidí bude hladovět navzdory veškerému úsilí, které ještě lze podniknout. Kontrola porodnosti je jediné řešení,“ psal biolog Paul Ehrlich v roce 1968. Dnes se vyspělé státy snaží omezit nadprodukci potravin a mají naopak velké starosti s propastným poklesem porodnosti.
Ekonomika i klima jsou mnohem složitější systémy, než si drtivá většina lidí, včetně mnoha odborníků, je schopna představit. Hrát si na proroka může být riskantní. Nicméně přece jen jedno malé proroctví na závěr: kdo si na příští zimu domů pořídí pořádnou tepelnou izolaci, nebude litovat.
psáno pro Hospodářské noviny
Existují však hlubší souvislosti mezi ekonomikou a klimatem. Různé studie se zabývaly vztahem mezi hospodářskou prosperitou a přírodními podmínkami. Vesměs zjistily, že jedním z nejrobustnějších faktorů určujících míru bohatství je vzdálenost od rovníku. Neexistuje žádná chudá severská země (pokud ovšem nepočítáme severní oblasti Ruska, což je ovšem specifický případ). Stereotyp „bohatý Sever, chudý Jih“ je narušován existencí Austrálie a Nového Zélandu, dvou bohatých zemí. Také v rámci Afriky je nejbohatší zemí Jihoafrická republika. Z latinskoamerických zemí pak ekonomicky vyniká Chile a – navzdory problémům státního rozpočtu – také Argentina.
Naproti tomu poblíž rovníku se stěží najde jediná prosperující ekonomika. Na mysli vyvstává Singapur, který ovšem založil kolonista z deštivé Anglie, sir Thomas Stamford Raffles. Obyvatelstvo Singapuru je převážně čínského původu, takže po kulturní stránce se Singapur rovníku dosti vzdaluje. Zdá se, že existuje velmi silný vztah mezi drsným podnebím a prosperitou. Intuitivně není obtížné najít vysvětlení: obyvatelé chladnějších končin se museli mnohem více snažit než obyvatelé tropů, kteří na svoji obživu museli vynaložit mnohem menší úsilí.
Jiné vysvětlení pracuje s tropickými chorobami, zejména malárií a parazity. Tato onemocnění oslabují organismus, což v evropských kolonistech vyvolalo přesvědčení, že domorodci jsou líní. Ať tak či onak, zeměpis hraje roli – a chlad svědčí dlouhodobému růstovému potenciálu, pokud není zároveň doprovázen izolací. To je také důvod, proč například republika Komi, Tyva nebo Altajská oblast nepatří mezi ekonomické tygry, na rozdíl od Islandu nebo Norska.
Znamená to, že obyvatelé České republiky čeká prosperita, pokud se zdejší klima ochladí? Je mimořádně dlouhá zima 2005/2006 předzvěstí budoucího vývoje? A kde vlastně zůstalo globální oteplování, ptali se mnozí promrzlí Středoevropané, když v březnu ještě vydatně sněžilo. Dočkáme se subtropického podnebí ve střední Evropě, anebo nás čeká ladovská zima rok co rok od listopadu až do začátku dubna?
Odpověď: nevíme. Globální oteplování možná probíhá, možná nikoli. Většina klimatologů tvrdí, že jde o hotový fakt, což ještě nic neznamená. O pravdě se ve vědě nehlasuje. Většinový názor také může mít cynické ekonomické zdůvodnění: podobně jako katastrofické filmy, tak i katastrofické náměty pro vědecký výzkum se těší trvalé oblibě. Veřejnosti snadno srozumitelné a zároveň děsivé téma má podstatně vyšší šanci na získání grantu než srovnatelné téma bez katastrofického náboje. Ano, i ve vědě fungují zákonitosti marketingu.
V 70. letech bylo marketingovým hitem globální ochlazování. V roce 1971 publikovali S. I. Rasool a S. H. Schneider v časopise Science článek o efektech oxidu uhličitého a aerosolů v zemské atmosféře. Došli k závěru, že efekt smogu a jiného znečištění převládne, což způsobí „snížení teploty zemského povrchu až o 3,5 stupně Celsia. Pokud vývoj bude pokračovat stejným směrem několik let, tento pokles by mohl stačit ke spuštění nové doby ledové!“ Populární časopis Newsweek v roce 1975 publikoval rozsáhlý článek s titulem „Chladnoucí svět“, v němž se psalo o „varovných znameních, že chování zemského klimatu se začalo měnit“.
Odborníci předpovídali pokles zemědělské produkce, drastický růst cen zemědělských komodit a hladomory. „Bitva o nakrmení lidstva je ztracena. V 70. a 80. letech svět zažije hladomory. Stamilióny lidí bude hladovět navzdory veškerému úsilí, které ještě lze podniknout. Kontrola porodnosti je jediné řešení,“ psal biolog Paul Ehrlich v roce 1968. Dnes se vyspělé státy snaží omezit nadprodukci potravin a mají naopak velké starosti s propastným poklesem porodnosti.
Ekonomika i klima jsou mnohem složitější systémy, než si drtivá většina lidí, včetně mnoha odborníků, je schopna představit. Hrát si na proroka může být riskantní. Nicméně přece jen jedno malé proroctví na závěr: kdo si na příští zimu domů pořídí pořádnou tepelnou izolaci, nebude litovat.
psáno pro Hospodářské noviny
11.3.06
Samuelsonův omyl a šestiprocentní růst
Česká ekonomika rostla v roce 2005 šestiprocentním tempem. Toto číslo začíná vyvolávat diskuse o ekonomických tygrech, dohánění a předhánění Evropy, atd. V této souvislosti stojí za zmínku jedna historická kuriozita: proslulá Samuelsonova učebnice ekonomie ve vydání z roku 1973. Na základě číselných údajů o vývoji hrubého domácího produktu velký ekonom Samuelson předpovídal, že v roce 1990 Sovětský svaz dožene USA v hospodářské výkonnosti na hlavu. Ještě vydání z roku 1985 – kdy už dlouhodobá stagnace sovětské ekonomiky byla široce známým faktem – uvádělo růst hospodářství SSSR v letech 1928-1983 v průměrné hodnotě 4,9 procenta ročně.
Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.
Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.
Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.
Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.
Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?
Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.
Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.
psáno pro Lidové noviny
Paul Samuelson byl (a stále je) ekonomem prvořadého významu. Historka o prognostickém neúspěchu nijak nesnižuje jeho ostatní zásluhy. Pouze ilustruje, jak ošidnou veličinou je hrubý domácí produkt, když dokáže ošálit i tak slovutné autority jako je Samuelson. Nejde totiž jen o rychlost hospodářského růstu, ale především o jeho kvalitu. Její posouzení není triviální.
Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem všech přidaných hodnot vyprodukovaných v ekonomice. Jinak jej lze vyjádřit jako součet soukromé spotřeby, vládní spotřeby, investic do výrobního vybavení a rozdílu mezi exportem a importem. Právě vzestup exportu vedl k relativně vysokému 6% růstu české ekonomiky v roce 2005. A zde se dostáváme k prvnímu čertovu kopýtku. Měli bychom se ptát, jaký prospěch z exportu ekonomika vlastně má. Samotná kladná obchodní bilance totiž neříká nic. Naivní představu, že „vývoz je dobrý, dovoz je špatný“, teoreticky vyvrátili již v 18. a 19. století ekonomové Adam Smith a David Ricardo.
Odpověď na otázku o kvalitě českého hospodářského růstu leží v tom, kdo inkasuje zisky z rychle rostoucího exportního sektoru. Podle Českého statistického úřadu firmy v zahraničním vlastnictví vytvořily 39 tisíc pracovních míst v roce 2004, zatímco domácí firmy 45 tisíc pracovních míst zrušily. „Český“ export tedy zřejmě stále více sestává z produkce zahraničních firem. Prospěch z něho mají především jejich akcionáři. Ne, občané České republiky mezi ně většinou nepatří.
Růst mezd v reálné hodnotě 3,5 % byl v roce 2005 nejpomalejší za dobu trvání samostatné České republiky. Co horšího: tento růst byl tažen hlavně mzdami ve státním sektoru. Mzdy pracovníků soukromých firem rostly průměrně jen o 3,3 %. Příjmy domácností zaostávají za hrubým domácím produktem. Ekonomice se daří skvěle, ale lidé jsou chudí.
„Předpokládali jsme růst reálných mezd o čtyři až pět procent. Výsledek je zklamáním a potvrzuje, že by tlak na zvyšování mezd měl být vyšší,“ uvádí odborářský předák Milan Štěch, který je zároveň senátorem za ČSSD. Štěch dokonce vyzývá ke stávkám za vyšší mzdy, což zrovna nesignalizuje spokojenost s vládní hospodářskou politikou.
Pomalý růst mezd by však nemusel tolik vadit, kdyby byl alespoň doprovázen nárůstem zaměstnanosti. K němu však nedochází. V únoru 2002 bylo v české ekonomice 485 tisíc nezaměstnaných (podle ministerstva práce a sociálních věcí). V únoru 2006 – po čtyřech letech ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic – bylo 493 tisíc osob bez práce. Jestliže se takto projevuje rekordní růst a rekordní příliv investic, jak by asi vypadala ekonomická recese?
Ve zdravé ekonomice by mělo platit Okunovo pravidlo: empirický vztah, který udává pokles nezaměstnanosti v závislosti na hospodářském růstu. Kdyby se česká ekonomika od roku 1998 vyvíjela podle tohoto pravidla, byla by dnes nezaměstnanost nanejvýše mezi 4-5 procenty. Skutečnost: 9,1 % podle údajů z února 2006. Nesoulad mezi růstem a mírou nezaměstnanosti sděluje, že v ekonomice je něco v nepořádku. Hospodářství, které navzdory šestiprocentnímu růstu netvoří pracovní místa, je očividně nemocné. Připomíná atleta, který se pyšní vyvinutým svalstvem, ale játra má poničená anabolickými steroidy. Analogie s extenzivním růstem bývalé sovětské ekonomiky se přímo vnucuje.
Výmluva, že „jiné evropské země také řeší problém s nezaměstnaností“, je nesmyslná. V zemích s dobře fungujícím trhem práce je nezaměstnanost nízká: Velká Británie 5,1 %, Švýcarsko 3,8 %. Z reformních zemí lze uvést Estonsko, které ještě v roce 2000 mělo 13,6% míru nezaměstnanosti. Nyní již jen 7%. A pak, že to prý nejde.
psáno pro Lidové noviny
6.3.06
Vícerozměrný problém amerických přístavů
Během pěti až deseti let dojdou zásoby dubajské ropy. Pokud se tento emirát nechce octnout doslova na suchu, musí změnit ekonomickou orientaci. Již řadu let proto vládnoucí rod al-Maktoum pracuje na diverzifikaci hospodářství. Dubai se snaží profilovat se jako centrum obchodu a turistiky. Ropné finanční přebytky též investuje do rozmanitých podniků na celém světě.
V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.
Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.
Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.
Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?
Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.
České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)
Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.
Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.
Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.
Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.
psáno pro Respekt
V rámci těchto snah stát nedávno převzal britskou firmu Peninsular & Oriental Steam Navigation Company (ve zkratce P&O) prostřednictvím jím vlastněného podniku Dubai Port World (DPW) za 3,9 miliardy liber. Firma P&O s tradicí od roku 1822 se již dávno nezabývá provozováním parníků na zámořských linkách, nýbrž moderní logistikou a provozováním přístavů. Včetně přístavů v New York City, Newarku, Baltimore, Miami, New Orleans a ve Philadelphii. A zde je problém.
Převzetí P&O bylo předmětem schválení americkou vládou. Vláda tuto žádost vzápětí vyřídila kladně. Tato informace ovšem vzbudila rozruch mezi americkou veřejností i zákonodárci – a to jak mezi republikány, tak demokraty. Představa, že arabská společnost kontroluje americké přístavy, vyvolala obavy ohledně bezpečnosti. Rovněž americká národní hrdost je dotčena. Proti tomu stojí argumenty expertů na mezinárodní dopravu, podle nichž jsou bezpečnostní obavy zbytečné. Kontrola zásilek nepatří mezi pravomoci správce přístavu, nýbrž federálních orgánů.
Kromě toho se ozvali ekonomičtí liberálové, kteří tradičně hájí volný pohyb kapitálu. „Není zde prostor pro předsudky ani bigotnost,“ napsal pravicový ekonomický komentátor Larry Kudlow. Zároveň kritizoval „krátkozraký protekcionismus a xenofobní antiarabské sentimenty“. Kudlow dále podotknul, že Spojené arabské emiráty jsou spolehlivým americkým spojencem, který poskytl americké armádě velmi důležité služby při invazi do Iráku. To je také možná hlavní důvod, proč vláda schválila převzetí bez komplikací.
Jenže problém není jen dvojrozměrný na osách protekcionismus-otevřenost, xenofobie-tolerance. Představme si, že by americká vláda začala vykupovat soukromé americké firmy. Ekonomičtí liberálové by okamžitě začali bít na poplach proti znárodňování. Něco podobného se již stalo koncem 90. let, kdy se objevil návrh, aby americká Social Security Administration (správa penzijního systému) investovala finanční rezervy do akciového trhu. Okamžitě se ozvaly protesty proti „plíživému znárodňování“.
Takže – kdyby americká vláda znárodňovala americké firmy, vadilo by to liberálům. Dobrá, mají k tomu důvody. Když ale vláda cizího státu chce znárodnit americkou firmu, kupodivu jim to nevadí. Zastánci dubajské akvizice o této myšlenkové nekonzistentnosti mlčí. Státní vlastnictví je tedy v pořádku, pokud jde o cizí stát?
Samozřejmě, že není. V první řadě nezapomínejme na důkladně prověřený fakt, že podniky ve státním vlastnictví jsou téměř vždy řízeny hůře než soukromé podniky. Důvodů je více. Stát jakožto akcionář je notoricky laxní při uplatňování vlastnických práv. Státní podniky bývají řízeny prostřednictvím několika vrstev úředníků a manažerů, pro které prvotní motivací je jejich osobní prospěch, nikoli efektivita podniku a jeho ziskovost.
České veřejnosti dobře známým příkladem může být letecká společnost Air France, z níž si bývalý ředitel Bernard Attali udělal svého času dojnou krávu a nástroj k ukojení svého megalomanství. Tento státní podnik s nevalnou kvalitou hospodaření v roce 1992 „zprivatizoval“ Československé aerolinie. Mimochodem, učinil tak společně s Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž ředitelem byl Jacques Attali, Bernardovo dvojče. Na neslavnou éru ČSA pod křídly Air France je snad lepší příliš nevzpomínat. (Air France byla posléze privatizována, sloučena s holandskou KLM a od té doby je v zisku.)
Kromě toho podniky vlastněné cizími státy mohou být nástrojem ovlivňování politiky. Svého času se diskutovalo o tom, že Čína finančně přispěla na podporu znovuzvolení prezidenta Clintona v roce 1996. Tento skandálek sice nakonec vyšuměl, ale mohl by se kdykoli opakovat. Pokud by Čína (nebo kterýkoli jiný stát) vlastnil americké podniky, tento způsob ovlivňování americké politiky by byl mnohem snadnější. Podniky vlastněné cizími státy představují pro USA větší bezpečnostní riziko než špinavé peníze ze soukromých zdrojů.
Je tu i další aspekt. Kritici americké „xenofobie“ a „islamofobie“ a proponenti tolerance zapomínají na jednu věc. Dubai je středověkým státem nejen proto, že je feudální absolutistickou monarchií. Navzdory modernímu nátěru Dubai není druhým Singapurem, který se úporně snaží napodobovat. K modernosti totiž patří tolerance, a ta je tamním šejkům cizí. Stát totiž oficiálně uplatňuje embargo vůči Izraeli – občané židovského státu nemají povolen vstup na území Dubaje, obchod s Izraelem je zakázán, a tak dále.
Tato skutečnost se také stala předmětem zájmu amerických zákonodárců. Existuje totiž zákon, který pod přísnými sankcemi zakazuje americkým firmám spoluúčast na protiizraelském bojkotu. Kdyby se ukázalo, že akvizice amerických přístavů by mohla vést k porušení tohoto zákona, její završení by bylo vážně ohroženo.
Existuje však šance, že by situace mohla být využita k alespoň částečnému omezení dubajského bojkotu Izraele. To by koneckonců bylo nejlepší řešení celého sporu. Spolupráce s Izraelem nesmírně přispěla k rozvoji Singapuru a bezpochyby by byla k užitku i Dubaji. Oba státy spolu nikdy neměly žádný konflikt. Zrušení bojkotu by bylo známkou, že tento islámský stát dospěl a opustil středověké předsudky.
psáno pro Respekt
5.3.06
Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott
Dnes je již zřejmé, že David Rath v čele ministra zdravotnictví totálně selhal. Nedokázal nic. „Záchrana“ VZP stála miliardy. Odvolání ředitelky Musílkové nic nevyřešilo, stejně jako nucená zpráva. Dramatické zvěsti o „tunelování“ VZP zůstaly nepotvrzeny, přestože se Rathovi lidé jistě snažili. Neobjevili však nic, co by stálo za řeč. Rathův postup ohledně financování zdravotnictví lze hodnotit jako nesystematický – pokud použijeme krajně decentní a politicky korektní slovník.
Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.
Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.
Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.
Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.
Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.
Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.
Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.
Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.
psáno pro Hospodářské noviny
Veřejnost marně čeká alespoň na náznaky koncepce. Namísto toho slyšíme chválu na neziskové nemocnice, aniž by bylo řečeno, jak vlastně stát chce zabezpečit dobré hospodaření těchto nemocnic – když zisk, nejpřirozenější ekonomický motivátor, nepřichází v úvahu. Nevíme, zda se české zdravotnictví má ubírat podle rakouského, švýcarského, německého, britského či jiného modelu, protože z ministerstva zdravotnictví přicházejí spíše protichůdné signály než informace.
Nejhorší je, že kvalita zdravotní péče se objektivně zhoršuje. Objevují se zprávy o „bludných Holanďanech“, tedy pacientech hledajících lékaře, který ještě má povolený limit, aby jim mohl předepsat drahý lék. O tom, jak takováto turistika přispěje k léčení mnohdy závažných chorob, by ministr Rath z titulu svého vzdělání mohl něco vědět. Možná, že by mohl i odhadnout, o kolik let poklesne očekávaná doba života české populace, pokud dosavadní praktiky budou pokračovat.
Jaká je hlavní příčina Rathova debaklu? Bezesporu jeho názory na ekonomii. Ty lze srovnat s pojetím zahraniční politiky podle Karla Gotta. Maestro je zajisté prvotřídní zpěvák, nicméně jeho politické vize jsou svérázné: za vším stojí spiknutí temných sil. Svět ovládají zednáři, ilumináti, a kdovíkdo ještě. V podání Davida Ratha stojí za všemi nezdary mafie farmaceutických společností, lékárníků, opozičních politiků, a kdovíkoho ještě. Kdyby zdravotnictví řídil Karel Gott, asi by se také vymlouval na spiknutí. Zajisté ovšem s větší noblesou než Rath.
Skutečný důvod problémů: Rath fatálně zanedbal složitost problematiky zdravotnictví jako ekonomického systému. Mylně si představoval, že zdravotnictví je financováno zdravotní daní (byť se jí říká pojištění) a že stačí jen utěsnit díry v penězovodu, opravit kapající kohoutky, a peněz bude dost. Nebude. Především, zdravotní pojištění má skutečně charakter pojištění (na rozdíl od sociálního pojištění, které penzijní daní skutečně je). Že je povinné, není rozhodující: povinné ručení motorových vozidel také není dobrovolné a přece nikdo nezpochybňuje jeho pojistný charakter.
Rozdíl mezi zdravotním pojištěním je ten, že povinné ručení je mnohem jednodušší. Jde jen o vztah pojištěnec – pojišťovna – opravna. Zdravotní pojištění se však týká mnohem více subjektů: pacientů, pojišťoven, lékařů (státních a soukromých), lékárníků, farmaceutických společností, atd. Zainteresovaných stran je nejméně osm, pokud počítáme i profesní organizace a samotné ministerstvo. Takto složitý mechanismus plný regulací je z podstaty náchylný k nestabilitě. Řešit ji „řeznickým“ přístupem se může vymstít. Ostatně to vidíme na vlastní oči.
Zdravotnictví je tedy trh, nikoli vodovod, který stačí jednoduše utěsnit. Vždycky tomu tak bylo, i v dobách, kdy se v rámci černého trhu v socialistických (pochopitelně neziskových) nemocnicích platilo za přednostní operace „obálkovou metodou“ v hotovosti, bez zdravotních pojišťoven.
Zdravotnictví je však komplikováno ještě tím, že jde o trh s asymetrickými informacemi. Jedna strana – pacienti – jsou v informační nevýhodě. Nemají lékařské vzdělání a proto často neumějí posoudit, co je pro ně nejlepší. Na tuto asymetrii často a rádi upozorňují právě lékaři s dodatkem, že jediné správné a logické řešení je odepřít pacientovi možnost volby a všechnu moc předat právě lékařům, eventuálně státu. Jenže toto řešení je ekonomicky suboptimální: vždy vede k méně efektivní alokaci zdrojů než trh, byť nedokonalý trh.
Optimální variantou je systém konkurenčních zdravotních pojišťoven, které pomáhají zmírňovat informační asymetrii cestou hodnocení kvality zdravotnických zařízení. Tento mechanismus funguje například ve Francii nebo ve Švýcarsku, v zemích s vysokou kvalitou a vynikající dostupností zdravotní péče. Mohl by fungovat i v České republice, pokud by zdravotnictví řídil ekonomický odborník.
psáno pro Hospodářské noviny
25.2.06
Jaké daně pomohou ekonomice
Má mít daň z příjmu jednotnou sazbu anebo více sazeb, které se mění podle výše platu? Má být daň z přidané hodnoty jednotná anebo odlišná pro různé druhy zboží a služeb? Tyto otázky jsou oblíbeným předmětem veřejné diskuse, která je bohužel na značně nízké odborné úrovni. Jaká řešení však navrhuje ekonomická teorie?
Začněme s DPH a spotřebními daněmi, což je jednodušší případ. Strukturou optimálních sazeb se zabýval v roce 1927 matematik Frank Ramsey. Vyšel z předpokladu, že optimální struktura zdanění by měla minimalizovat deformace v poptávce po různých druzích zboží. Optimální daňová struktura nedeformuje strukturu poptávky. Za takovýchto podmínek bude celková výše sazeb DPH a spotřebních daní nepřímo úměrná elasticitě poptávky po daném zboží. Luxusní zboží by tedy mělo být zdaněno méně než nezbytné zboží.
Francouzské parfémy, švýcarské hodinky a ruský kaviár by tedy měly mít nižší DPH než chléb, maso a mléko. V praxi by samozřejmě každá vláda, která by se pokusila Ramseyovo pravidlo uvést v platnost, zaplnila ulice a náměstí rozhořčenými demonstranty. Nicméně určitý praktický vliv přece jen Ramseyovo pravidlo mělo: různé „daně z luxusu“ a podobné hlouposti vyšly z módy. Praktické důsledky pro českou ekonomiku? Ideální variantou by byla jednotná sazba DPH doplněná o spotřební daně na komodity s neelastickou poptávkou (což ovšem v případě pohonných hmot, alkoholu a cigaret není žádná novinka). Tuto variantu měla v programu ODS, avšak nedávno od ní ustoupila. Politika je zkrátka politika.
Problematika optimální struktury daní z příjmu fyzických osob je zajímavější a mnohem složitější. Vývoj ekonomie byl dlážděn mnoha bludnými balvany, z nichž za povšimnutí stojí hlavně Keynesova teorie vestavěných regulátorů. Keynes se domníval, že v období hospodářské konjunktury porostou mzdy, čímž se více pracujících dostane do vyšších daňových pásem, což dále sníží agregátní poptávku a zamezí „přehřátí“ ekonomiky. Poté mzdy klesnou zpět na původní úroveň, takže daňová zátěž automaticky poklesne.
Tato teorie fungovala báječně: na papíře. V praxi dokázala z Velké Británie – bývalé velmoci – udělat během 50. a 60. let ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresivních daní na ekonomiku.
O jaké deformace jde? Také trh práce rozlišuje běžné a „luxusní“ zboží. Do druhé skupiny patří profese vyžadují talent, vzdělání a zkušenosti. Jde samozřejmě o dobře placená místa (kvalifikované vědce pracující ve státních výzkumných ústavech nepočítáme; v rámci teoretického modelu předpokládáme jen mzdy určované trhem.) Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresivními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena a její růstový potenciál je proto nižší.
Naskýtá se otázka: jaká má být optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby trh práce byl deformován co nejméně? Této otázce je věnována přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.
Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že „optimální mezní daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová“. Příznivci „znalostní ekonomiky“ by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by se vystavila riziku defenestrace, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe. Ani degresivní daňové struktury bez nulové nejvyšší sazby nejsou právě obvyklé. Jedinou známou výjimkou je švýcarský kanton Schaffhausen, jehož daňová struktura je konstruována téměř přesně podle Mirrleesova receptu.
Proto je optimálním kompromisem rovněž jednotná sazba alias rovná daň. Z hlediska moderní ekonomické teorie je sice suboptimální oproti degresivní daňové struktuře, avšak má zase jiné výhody: zejména administrativní a výpočetní jednoduchost. Pokud jde o progresivní daně, neexistuje seriózní ekonomické zdůvodnění jejich existence. Je to jen balast z minulého století.
psáno pro Hospodářské noviny
Začněme s DPH a spotřebními daněmi, což je jednodušší případ. Strukturou optimálních sazeb se zabýval v roce 1927 matematik Frank Ramsey. Vyšel z předpokladu, že optimální struktura zdanění by měla minimalizovat deformace v poptávce po různých druzích zboží. Optimální daňová struktura nedeformuje strukturu poptávky. Za takovýchto podmínek bude celková výše sazeb DPH a spotřebních daní nepřímo úměrná elasticitě poptávky po daném zboží. Luxusní zboží by tedy mělo být zdaněno méně než nezbytné zboží.
Francouzské parfémy, švýcarské hodinky a ruský kaviár by tedy měly mít nižší DPH než chléb, maso a mléko. V praxi by samozřejmě každá vláda, která by se pokusila Ramseyovo pravidlo uvést v platnost, zaplnila ulice a náměstí rozhořčenými demonstranty. Nicméně určitý praktický vliv přece jen Ramseyovo pravidlo mělo: různé „daně z luxusu“ a podobné hlouposti vyšly z módy. Praktické důsledky pro českou ekonomiku? Ideální variantou by byla jednotná sazba DPH doplněná o spotřební daně na komodity s neelastickou poptávkou (což ovšem v případě pohonných hmot, alkoholu a cigaret není žádná novinka). Tuto variantu měla v programu ODS, avšak nedávno od ní ustoupila. Politika je zkrátka politika.
Problematika optimální struktury daní z příjmu fyzických osob je zajímavější a mnohem složitější. Vývoj ekonomie byl dlážděn mnoha bludnými balvany, z nichž za povšimnutí stojí hlavně Keynesova teorie vestavěných regulátorů. Keynes se domníval, že v období hospodářské konjunktury porostou mzdy, čímž se více pracujících dostane do vyšších daňových pásem, což dále sníží agregátní poptávku a zamezí „přehřátí“ ekonomiky. Poté mzdy klesnou zpět na původní úroveň, takže daňová zátěž automaticky poklesne.
Tato teorie fungovala báječně: na papíře. V praxi dokázala z Velké Británie – bývalé velmoci – udělat během 50. a 60. let ekonomiku druhořadého významu. K propadu došlo nejen v důsledku vysoké daňové zátěže, ale také kvůli deformačním efektům progresivních daní na ekonomiku.
O jaké deformace jde? Také trh práce rozlišuje běžné a „luxusní“ zboží. Do druhé skupiny patří profese vyžadují talent, vzdělání a zkušenosti. Jde samozřejmě o dobře placená místa (kvalifikované vědce pracující ve státních výzkumných ústavech nepočítáme; v rámci teoretického modelu předpokládáme jen mzdy určované trhem.) Špičkový softwarový inženýr nebo biotechnologický výzkumník si může vydělat stonásobky platu dělníka u montážního pásu. V ekonomice s progresivními daňovými sazbami je poptávka po znalostně náročných profesích uměle tlumena a její růstový potenciál je proto nižší.
Naskýtá se otázka: jaká má být optimální struktura sazeb daní z příjmu, aby trh práce byl deformován co nejméně? Této otázce je věnována přelomová práce Jamese Mirrleese z roku 1971. Mirrlees, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1996, dochází po matematicky dosti náročném odvozování k závěru, že optimální mezní sazba daně z příjmu by měla klesat s rostoucími schopnostmi pracovní síly. Ideální by tedy byla degresivní sazba daně z příjmu v závislosti na schopnostech. Jenže jak měřit schopnosti? V konečném důsledku je jedinou prakticky přijatelnou metodou jen výše mzdy.
Mnoho ekonomů na Mirrleese navázalo. Někteří (J. Seade, 1982) dokonce došli k názoru, že „optimální mezní daňová sazba pro nejproduktivnější jedince by měla být nulová“. Příznivci „znalostní ekonomiky“ by se k tomuto principu měli nadšeně hlásit! Svět ovšem není ideální. Většina vlád by se vystavila riziku defenestrace, kdyby hodlala myšlenku nulové sazby pro nejvyšší příjmové skupiny uvést do praxe. Ani degresivní daňové struktury bez nulové nejvyšší sazby nejsou právě obvyklé. Jedinou známou výjimkou je švýcarský kanton Schaffhausen, jehož daňová struktura je konstruována téměř přesně podle Mirrleesova receptu.
Proto je optimálním kompromisem rovněž jednotná sazba alias rovná daň. Z hlediska moderní ekonomické teorie je sice suboptimální oproti degresivní daňové struktuře, avšak má zase jiné výhody: zejména administrativní a výpočetní jednoduchost. Pokud jde o progresivní daně, neexistuje seriózní ekonomické zdůvodnění jejich existence. Je to jen balast z minulého století.
psáno pro Hospodářské noviny
Svoboda, ocel a kasina
Indický hutní gigant Mittal koncem ledna oznámil, že hodlá převzít francouzsko-lucembursko-španělskou ocelářskou společnost Arcelor. Uvažovaná transakce v hodnotě 18,6 miliardy euro by vytvořila největší hutní firmu na světě s tržní hodnotou přes 40 miliard dolarů, ročními tržbami přes 69 miliard dolarů a produkcí přes 100 miliónů tun oceli. Konglomerát by ovládal deset procent světového trhu. Akcionáři Arceloru by se mohli radovat, protože indický magnát Laksmi Mittal by jim za akcie vyplatil o 27 % více, než kolik by ke dni oznámení uvažované transakce dostali na burze.
Co by se však líbilo akcionářům, znepokojilo francouzskou a lucemburskou vládu. K nim se připojily i Španělsko a Belgie, jejíž vláda drží v Arceloru 2,3 % akcií. Důvod? Politika. Evropským vládám se nelíbí byť i jen hypotetická možnost, že by racionalizace výroby mohla vést k rušení pracovních míst. Mittal sice zvěsti o propouštění popírá, avšak Evropané, zvláště Francouzi, jsou velmi nervózní.
De Villepinův seznam
K tomu přistupuje ekonomický nacionalismus. Francouzi nesnášejí představu, že by cizinci kupovali jejich firmy. Když v červenci 2005 měla americká firma PepsiCo v úmyslu koupit společnost Danone, následovala ze strany francouzské vlády velmi nevraživá reakce. Premiér Dominique de Villepin přišel s myšlenkou „ekonomického patriotismu“. Vzápětí vláda vypracovala seznam jedenácti „strategických“ odvětví, kde je převzetí zahraničními firmami považováno za nežádoucí. Seznam má právní formu vládní vyhlášky.
Mezi tato odvětví patří například kasina, bezpečnostní agentury, vývoj a výroba očkovacích látek, výroba zařízení využitelných pro špionáž, počítačové bezpečnostní systémy a některé technologie použitelné ve vojenství. Nikoli však metalurgie – což zřejmě Lakshmiho Mittala vedlo k názoru, že převzetí nestojí nic zásadního v cestě. Mimochodem, převzetí Danone bylo formálně zakázáno z důvodu „národní bezpečnosti“. Skupina Danone totiž vlastní i kasina, která by prý mohla sloužit k praní špinavých peněz. Představa, že by PepsiCo prala špinavé peníze ve francouzských kasinech je samozřejmě groteskní, nicméně obchod byl znemožněn.
Liberální byrokraté
Francouzská vláda se kvůli seznamu strategických (či „strategických“) odvětví a kvůli odporu vůči převzetí Arceloru dostala pod kritiku Evropské komise. Ta označila opatření proti převzetí – celkem oprávněně – za diskriminační a zastaralé. „Nárůst protekcionismu nás znepokojuje,“ oznámil úřad Charlese McCreevyho, komisaře pro vnitřní trh a služby. „Protekcionismus nemůže být odpovědí na problémy, kterým Evropa čelí.“ Podobně se vyjádřila i komisařka pro konkurenci Neelie Kroes: „Podobný vývoj by mohl vést ke spirále růstu protekcionismu ve stylu třicátých let.“
Stanovisko často kritizovaných „bruselských byrokratů“ je v tomto případě velmi liberální a z ekonomického hlediska zcela správné. Henri de Castries, ředitel velmi významné francouzské pojišťovny Axa, jej podporuje. Protekcionismus je podle něho „výsledkem archaického vidění světa“. Ochranářství neřeší problémy, pouze je odsouvá na pozdější dobu. Neposiluje konkurenční schopnost domácích výrobců. Naopak vytváří skleníkové prostředí, kde mohou přežívat privilegovaní neefektivní výrobci. Klíčem k výkonnosti je liberalismus, nikoli patriotismus. Svědčí o tom i příklad Číny, jejíž nejvíce chráněné odvětví – bankovnictví – je zároveň nejslabším místem ekonomiky.
Hříšníků je více
Není to poprvé, kdy je Francie terčem kritiky. Ale i jiné země hřeší proti zásadám svobodného trhu. Polská vláda se nedávno snažila znemožnit fúzi dvou bank, která byla nutným důsledkem fúze jejich zahraničních mateřských společností (italská UniCredit převzala německou HVB Bank). Německo má pro změnu zákon z roku 1960, který byl přijat s konkrétním úmyslem zabránit převzetí automobilky Volkswagen zahraničním zájemcem. Tento zákon odmítají Němci zrušit.
Ekonomka Katinka Barysch z londýnského Centra pro ekonomickou reformu tvrdí, že po vstupu nových členských zemí nastal v EU nový rozmach ochranářství. Dokonce pochybuje, že by případná nová verze evropské ústavní smlouvy mohla ukotvovat čtyři základní svobody: volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi.
Frédéric Bastiat, brilantní francouzský ekonom 19. století, prohlásil na adresu protekcionistů: „Požadujete privilegia pro vybranou hrstku, zatímco já požaduji svobodu pro všechny.“ Omezení obchodu svobodě, prosperitě ani zaměstnanosti nesvědčí.
psáno pro Lidové noviny
Co by se však líbilo akcionářům, znepokojilo francouzskou a lucemburskou vládu. K nim se připojily i Španělsko a Belgie, jejíž vláda drží v Arceloru 2,3 % akcií. Důvod? Politika. Evropským vládám se nelíbí byť i jen hypotetická možnost, že by racionalizace výroby mohla vést k rušení pracovních míst. Mittal sice zvěsti o propouštění popírá, avšak Evropané, zvláště Francouzi, jsou velmi nervózní.
De Villepinův seznam
K tomu přistupuje ekonomický nacionalismus. Francouzi nesnášejí představu, že by cizinci kupovali jejich firmy. Když v červenci 2005 měla americká firma PepsiCo v úmyslu koupit společnost Danone, následovala ze strany francouzské vlády velmi nevraživá reakce. Premiér Dominique de Villepin přišel s myšlenkou „ekonomického patriotismu“. Vzápětí vláda vypracovala seznam jedenácti „strategických“ odvětví, kde je převzetí zahraničními firmami považováno za nežádoucí. Seznam má právní formu vládní vyhlášky.
Mezi tato odvětví patří například kasina, bezpečnostní agentury, vývoj a výroba očkovacích látek, výroba zařízení využitelných pro špionáž, počítačové bezpečnostní systémy a některé technologie použitelné ve vojenství. Nikoli však metalurgie – což zřejmě Lakshmiho Mittala vedlo k názoru, že převzetí nestojí nic zásadního v cestě. Mimochodem, převzetí Danone bylo formálně zakázáno z důvodu „národní bezpečnosti“. Skupina Danone totiž vlastní i kasina, která by prý mohla sloužit k praní špinavých peněz. Představa, že by PepsiCo prala špinavé peníze ve francouzských kasinech je samozřejmě groteskní, nicméně obchod byl znemožněn.
Liberální byrokraté
Francouzská vláda se kvůli seznamu strategických (či „strategických“) odvětví a kvůli odporu vůči převzetí Arceloru dostala pod kritiku Evropské komise. Ta označila opatření proti převzetí – celkem oprávněně – za diskriminační a zastaralé. „Nárůst protekcionismu nás znepokojuje,“ oznámil úřad Charlese McCreevyho, komisaře pro vnitřní trh a služby. „Protekcionismus nemůže být odpovědí na problémy, kterým Evropa čelí.“ Podobně se vyjádřila i komisařka pro konkurenci Neelie Kroes: „Podobný vývoj by mohl vést ke spirále růstu protekcionismu ve stylu třicátých let.“
Stanovisko často kritizovaných „bruselských byrokratů“ je v tomto případě velmi liberální a z ekonomického hlediska zcela správné. Henri de Castries, ředitel velmi významné francouzské pojišťovny Axa, jej podporuje. Protekcionismus je podle něho „výsledkem archaického vidění světa“. Ochranářství neřeší problémy, pouze je odsouvá na pozdější dobu. Neposiluje konkurenční schopnost domácích výrobců. Naopak vytváří skleníkové prostředí, kde mohou přežívat privilegovaní neefektivní výrobci. Klíčem k výkonnosti je liberalismus, nikoli patriotismus. Svědčí o tom i příklad Číny, jejíž nejvíce chráněné odvětví – bankovnictví – je zároveň nejslabším místem ekonomiky.
Hříšníků je více
Není to poprvé, kdy je Francie terčem kritiky. Ale i jiné země hřeší proti zásadám svobodného trhu. Polská vláda se nedávno snažila znemožnit fúzi dvou bank, která byla nutným důsledkem fúze jejich zahraničních mateřských společností (italská UniCredit převzala německou HVB Bank). Německo má pro změnu zákon z roku 1960, který byl přijat s konkrétním úmyslem zabránit převzetí automobilky Volkswagen zahraničním zájemcem. Tento zákon odmítají Němci zrušit.
Ekonomka Katinka Barysch z londýnského Centra pro ekonomickou reformu tvrdí, že po vstupu nových členských zemí nastal v EU nový rozmach ochranářství. Dokonce pochybuje, že by případná nová verze evropské ústavní smlouvy mohla ukotvovat čtyři základní svobody: volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi členskými zeměmi.
Frédéric Bastiat, brilantní francouzský ekonom 19. století, prohlásil na adresu protekcionistů: „Požadujete privilegia pro vybranou hrstku, zatímco já požaduji svobodu pro všechny.“ Omezení obchodu svobodě, prosperitě ani zaměstnanosti nesvědčí.
psáno pro Lidové noviny
15.2.06
Pravidla, medaile a státní rozpočet
Ekonomické souvislosti olympijských her (a sportu obecně) se obvykle zužují na otázky nákladů na výstavbu sportovních stadiónů a příjmy z reklamy nebo sponzorství. Občas se diskutuje i o odměnách špičkových sportovců.
Přesto je hlavní ekonomický smysl sportu jiný, mnohem hlubší. Odhlédněme na chvíli od právě aktuálních zimních sportů a položme si otázku, proč je na všech kontinentech tolik oblíbená anglická fotbalová liga. Fotbal se hraje skoro všude na světě, ale v mnoha zemích se fanoušci raději dívají na přímé přenosy z Liverpoolu nebo Chelsea než na svoji vlastní první ligu. V Thajsku se obraz Davida Beckhama dostal i do některých buddhistických chrámů. Ve Vietnamu vynakládají fanoušci na své poměry horentní sumy za satelitní přijímače, aby se mohli v pozdních nočních hodinách dívat na anglické stadióny. Proč?
Na tuto otázku odpověděl jeden vietnamský příznivec evropského fotbalu jednoznačně: „Naše liga není zajímavá. Všichni předem vědí, kdo vyhraje. Rozhodčí pískají podle toho, jak je který klub zaplatí.“ Ano, toto je odpověď. Korupce má za následek, že rovné soutěžní podmínky jsou pokřiveny, divácký zájem se vytrácí a přízeň sponzorů nakonec také. Lepší hráči postupně odcházejí do klubů v zahraničí, kde se píská rovně a nikoli podle úplatků.
Totéž, co platí pro úspěch ve fotbalu, platí i pro úspěch v hospodářství: úspěch je založený na přesných pravidlech a jejich dodržování. Proč se právě Anglie stala první zemí, kde proběhla průmyslová revoluce? Bezpochyby to bude mít souvislost s tím, že výraz „fair play“ je anglického původu. Též francouzský výraz „laissez-faire“ (ve volném překladu „svobodné podnikání“) zajisté souvisí se skutečností, že otcem novodobých olympijských her byl baron Pierre de Coubertin. Francie před sto lety byla svobodnou dynamickou ekonomikou, která za Anglií příliš nezaostávala a v mnoha ohledech ji dokonce předčila. Ostatní západoevropské státy tyto dva velké vzory následovaly (Severní Amerika samozřejmě také).
Zrodil se klasický evropský hospodářský model, který je typický tím, že pravidla mají přednost před konexemi a o případných sporech rozhoduje nezávislý soud. Evropané si málo uvědomují přednosti svého systému před modelem čínským, v jehož rámci hrají vztahy a známosti (guanxi) hlavní roli, kdežto psaná pravidla jsou chápána jako celkem nezávazná a proměnlivá doporučení. Čínská (a v širším smyslu obecně asijská) mentalita má za to, že soudy jsou pro zločince, kdežto slušní lidé se vždycky nějak dohodnou: podobně jako fotbalové kluby před zápasem.
V rámci klasického evropského modelu měl stát jen roli nezávislého soudce s píšťalkou a kartami. To již dávno neplatí. V současnosti si stát jakožto sudí s chutí sám zakope. Není lepší ilustrace než státní podpora sportu.
Příkladem může být Austrálie. Ačkoli tato tropická země nemá ideální podmínky pro zimní sporty, její výprava na olympijských hrách v Turíně je překvapivě početná. Také australské medailové zisky z předchozích zimních her nejsou úplně zanedbatelné. Důvod?
V 70. letech došel stát k závěru, že Australané vozí z olympijských her málo medailí, a že je to „národní ostuda“. Začali proto mohutně podporovat vrcholový sport. Když se v roce 1990 rozpadl východoněmecký státem organizovaný systém podpory sportu, Australané zaměstnali mnoho trenérů z NDR. Cíleně se specializovali na menší sporty a ženské disciplíny, kde byla menší mezinárodní konkurence a tudíž větší šance na medailová umístění. Vláda se pobídkám sportu věnovala stejně pečlivě jako investičním pobídkám.
Výsledky se dostavily. Zatímco z Montrealu v roce 1976 nepřivezli Australané ani jednu zlatou medaili, v roce 1992 jich získali sedm a v roce 2004 již sedmnáct (řeč je o letních hrách). Takovýto úspěch není zadarmo. Michael Jennings ze serveru Samizdata.net uvádí, že při odhadovaném počtu 20 olympijských vítězství každé čtyři roky a státních výdajích na vrcholový sport v hodnotě 110 miliónů USD ročně přijde každá olympijská medaile daňové poplatníky celkem na 22 miliónů amerických dolarů.
Je to přiměřená cena? Stojí národní hrdost za tyto peníze? Zlepší se těmito výdaji fyzická kondice a zdravotní stav australské populace? Je podstatný rozdíl mezi chemickým dopingem a finančním dopingem ze strany státního rozpočtu? Těžko říci. V každém případě se sportem v původním Coubertinově chápání má nynější státem podporovaná produkce medailí sotva něco společného. Ani s ideály fair play či laissez-faire.
psáno pro Hospodářské noviny
Přesto je hlavní ekonomický smysl sportu jiný, mnohem hlubší. Odhlédněme na chvíli od právě aktuálních zimních sportů a položme si otázku, proč je na všech kontinentech tolik oblíbená anglická fotbalová liga. Fotbal se hraje skoro všude na světě, ale v mnoha zemích se fanoušci raději dívají na přímé přenosy z Liverpoolu nebo Chelsea než na svoji vlastní první ligu. V Thajsku se obraz Davida Beckhama dostal i do některých buddhistických chrámů. Ve Vietnamu vynakládají fanoušci na své poměry horentní sumy za satelitní přijímače, aby se mohli v pozdních nočních hodinách dívat na anglické stadióny. Proč?
Na tuto otázku odpověděl jeden vietnamský příznivec evropského fotbalu jednoznačně: „Naše liga není zajímavá. Všichni předem vědí, kdo vyhraje. Rozhodčí pískají podle toho, jak je který klub zaplatí.“ Ano, toto je odpověď. Korupce má za následek, že rovné soutěžní podmínky jsou pokřiveny, divácký zájem se vytrácí a přízeň sponzorů nakonec také. Lepší hráči postupně odcházejí do klubů v zahraničí, kde se píská rovně a nikoli podle úplatků.
Totéž, co platí pro úspěch ve fotbalu, platí i pro úspěch v hospodářství: úspěch je založený na přesných pravidlech a jejich dodržování. Proč se právě Anglie stala první zemí, kde proběhla průmyslová revoluce? Bezpochyby to bude mít souvislost s tím, že výraz „fair play“ je anglického původu. Též francouzský výraz „laissez-faire“ (ve volném překladu „svobodné podnikání“) zajisté souvisí se skutečností, že otcem novodobých olympijských her byl baron Pierre de Coubertin. Francie před sto lety byla svobodnou dynamickou ekonomikou, která za Anglií příliš nezaostávala a v mnoha ohledech ji dokonce předčila. Ostatní západoevropské státy tyto dva velké vzory následovaly (Severní Amerika samozřejmě také).
Zrodil se klasický evropský hospodářský model, který je typický tím, že pravidla mají přednost před konexemi a o případných sporech rozhoduje nezávislý soud. Evropané si málo uvědomují přednosti svého systému před modelem čínským, v jehož rámci hrají vztahy a známosti (guanxi) hlavní roli, kdežto psaná pravidla jsou chápána jako celkem nezávazná a proměnlivá doporučení. Čínská (a v širším smyslu obecně asijská) mentalita má za to, že soudy jsou pro zločince, kdežto slušní lidé se vždycky nějak dohodnou: podobně jako fotbalové kluby před zápasem.
V rámci klasického evropského modelu měl stát jen roli nezávislého soudce s píšťalkou a kartami. To již dávno neplatí. V současnosti si stát jakožto sudí s chutí sám zakope. Není lepší ilustrace než státní podpora sportu.
Příkladem může být Austrálie. Ačkoli tato tropická země nemá ideální podmínky pro zimní sporty, její výprava na olympijských hrách v Turíně je překvapivě početná. Také australské medailové zisky z předchozích zimních her nejsou úplně zanedbatelné. Důvod?
V 70. letech došel stát k závěru, že Australané vozí z olympijských her málo medailí, a že je to „národní ostuda“. Začali proto mohutně podporovat vrcholový sport. Když se v roce 1990 rozpadl východoněmecký státem organizovaný systém podpory sportu, Australané zaměstnali mnoho trenérů z NDR. Cíleně se specializovali na menší sporty a ženské disciplíny, kde byla menší mezinárodní konkurence a tudíž větší šance na medailová umístění. Vláda se pobídkám sportu věnovala stejně pečlivě jako investičním pobídkám.
Výsledky se dostavily. Zatímco z Montrealu v roce 1976 nepřivezli Australané ani jednu zlatou medaili, v roce 1992 jich získali sedm a v roce 2004 již sedmnáct (řeč je o letních hrách). Takovýto úspěch není zadarmo. Michael Jennings ze serveru Samizdata.net uvádí, že při odhadovaném počtu 20 olympijských vítězství každé čtyři roky a státních výdajích na vrcholový sport v hodnotě 110 miliónů USD ročně přijde každá olympijská medaile daňové poplatníky celkem na 22 miliónů amerických dolarů.
Je to přiměřená cena? Stojí národní hrdost za tyto peníze? Zlepší se těmito výdaji fyzická kondice a zdravotní stav australské populace? Je podstatný rozdíl mezi chemickým dopingem a finančním dopingem ze strany státního rozpočtu? Těžko říci. V každém případě se sportem v původním Coubertinově chápání má nynější státem podporovaná produkce medailí sotva něco společného. Ani s ideály fair play či laissez-faire.
psáno pro Hospodářské noviny
Burza: bubliny a startovací okna
Pražská burza roste. Jaká je příčina? Globální přetlak kapitálu. Nízké úrokové sazby též nutí investory hledat výnosnější instrumenty než dluhopisy. Díky těmto faktorům jsme svědky rekordních růstů burzovních indexů v různých částech světa. Například sousední Rakousko – které růstem ekonomiky dvakrát nevyniká – zaznamenalo od počátku roku 2003 do února 2006 celkem 255% růst (index MSCI Austria, dolarové vyjádření).
Rakousko je vůbec zajímavým akciovým trhem. Podobně dramatický nárůst jako nyní již zažilo v 80. letech. Existuje dokonce i osobní svědectví investora, který rakouský akciový trh probudil. Byl jím miliardář Jim Rogers, někdejší spolupracovník mnohem slavnějšího George Sorose.
„V listopadu 1984 jsem jel do Rakouska. Šel jsem na burzu. Byla jako mrtvá, otevřená jen několik hodin týdně. Nikdo tam nebyl,“ vypráví Jim Rogers v knize The Investment Biker. Tou dobou byla likvidita mizivá a ceny akcií byly na úrovni roku 1972. „Před první světovou válkou měla největší rakousko-uherská burza přes čtyři tisíce členů. Byl to největší akciový trh ve střední Evropě – podobně dominantní, jako nyní newyorská nebo tokijská burza.“
Jim Rogers věděl, že fungující ekonomika se bez burzy dlouhodobě neobejde, a že vídeňská burza se jednou dočká renesance. Ale kdy? Rogers navštívil ministerstvo financí a zjistil, že se připravují zákony o snížení daní z dividend a o úplném osvobození reinvestovaných dividend od daní. Na řadě byla i opatření usnadňující investování do akcií pojišťovnám a penzijním fondům. Rogers ovšem nechtěl nic nechat náhodě a pro jistotu pohovořil ještě se zástupci odborů. Dozvěděl se, že odbory sice považují burzu za nutné zlo, ale v principu si uvědomují její potřebnost pro fungování ekonomiky.
Neprodleně nenápadně koupil akcie všech asi třiceti emitentů a poté na investiční konferenci Barron’s vystoupil s příspěvkem o perspektivách rakouského akciového trhu. Nemusel si nic vymýšlet. Vzhledem ke své zapomenutosti byly rakouské akcie dlouhodobě podhodnocené. Investoři, kteří Rogerse včas následovali, udělali skvělé výnosy: jen v roce 1985 průměrně 172 procent v dolarech. Když v létě 1990 vídeňská burza vrcholila, index byl o tisíc procent na svou úrovní v době, kdy Rogers hovořil s vládou a s odboráři.
Jim Rogers prodal své rakouské akcie v roce 1987 s „pouhým“ 400-500% výnosem. Věděl, že od jisté úrovně výše se adekvátní cena mění v nepřiměřeně rizikovou spekulaci. „Všichni univerzitní studenti se chtěli stát makléři. Lidé opouštěli svá zaměstnání a živili se spekulací: vždyť to bylo tak snadné, když všechny akcie rostly,“ vzpomíná Rogers. „Podle všech tradičních měřítek – vysoké poměry P/E, nízké dividendové výnosy, vysoké objemy odchodů – byl trh přehřátý. Šlo o klasickou spekulativní bublinu, stačilo jen píchnutí a balónek praskl.“
Po roce 1990 následovalo dvanáct let poklesu. Své maximální úrovně z léta 1990 dosáhl rakouský index až v srpnu 2004. Od té doby roste vídeňská burza paralelně s pražskou a s mnoha dalšími světovými burzami. Tempo růstu je podobně závratné jako v druhé polovině 80. let. Historie se opakuje.
V současnosti nelze přesně určit, jak dlouho bude vídeňský, pražský, moskevský, curyšský, bombajský, kodaňský nebo káhirský akciový boom pokračovat. Jisté je, že žádný strom neroste do nebe a několikaletý růst v desítkách procent ročně bude jednou nutně vystřídán kocovinou. Svět se od dob Rogersova romantického objevování zapomenuté středoevropské burzy změnil: dnes má každý investor okamžité informace přes internet nebo terminál Bloomberg. Mechanismus spekulativních boomů a následných krizí je však stejný ji po staletí, protože lidská psychika se nezměnila.
A ještě něco. Rakouský akciový boom v 80. letech přinesl velký růstový impuls pro ekonomiku. Emitenti provedli desítky primárních akciových emisí, což povzbudilo ekonomiku. Dodnes Rakušané profitují z tehdejší investiční vlny: například v podobě nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Německem.
Čeští emitenti jsou zdráhaví. Nechápou, že nyní je otevřeno ideální „startovací okno“ pro primární emise akcií. Touto formou lze právě teď získat extrémně levný kapitál – kapitál, který je pro emitenta levnější i méně rizikový než úvěr. Až se okno uzavře, na další podobnou šanci bude nutno čekat možná deset, patnáct nebo i více let. Bylo by škoda ji promeškat.
psáno pro Hospodářské noviny
Rakousko je vůbec zajímavým akciovým trhem. Podobně dramatický nárůst jako nyní již zažilo v 80. letech. Existuje dokonce i osobní svědectví investora, který rakouský akciový trh probudil. Byl jím miliardář Jim Rogers, někdejší spolupracovník mnohem slavnějšího George Sorose.
„V listopadu 1984 jsem jel do Rakouska. Šel jsem na burzu. Byla jako mrtvá, otevřená jen několik hodin týdně. Nikdo tam nebyl,“ vypráví Jim Rogers v knize The Investment Biker. Tou dobou byla likvidita mizivá a ceny akcií byly na úrovni roku 1972. „Před první světovou válkou měla největší rakousko-uherská burza přes čtyři tisíce členů. Byl to největší akciový trh ve střední Evropě – podobně dominantní, jako nyní newyorská nebo tokijská burza.“
Jim Rogers věděl, že fungující ekonomika se bez burzy dlouhodobě neobejde, a že vídeňská burza se jednou dočká renesance. Ale kdy? Rogers navštívil ministerstvo financí a zjistil, že se připravují zákony o snížení daní z dividend a o úplném osvobození reinvestovaných dividend od daní. Na řadě byla i opatření usnadňující investování do akcií pojišťovnám a penzijním fondům. Rogers ovšem nechtěl nic nechat náhodě a pro jistotu pohovořil ještě se zástupci odborů. Dozvěděl se, že odbory sice považují burzu za nutné zlo, ale v principu si uvědomují její potřebnost pro fungování ekonomiky.
Neprodleně nenápadně koupil akcie všech asi třiceti emitentů a poté na investiční konferenci Barron’s vystoupil s příspěvkem o perspektivách rakouského akciového trhu. Nemusel si nic vymýšlet. Vzhledem ke své zapomenutosti byly rakouské akcie dlouhodobě podhodnocené. Investoři, kteří Rogerse včas následovali, udělali skvělé výnosy: jen v roce 1985 průměrně 172 procent v dolarech. Když v létě 1990 vídeňská burza vrcholila, index byl o tisíc procent na svou úrovní v době, kdy Rogers hovořil s vládou a s odboráři.
Jim Rogers prodal své rakouské akcie v roce 1987 s „pouhým“ 400-500% výnosem. Věděl, že od jisté úrovně výše se adekvátní cena mění v nepřiměřeně rizikovou spekulaci. „Všichni univerzitní studenti se chtěli stát makléři. Lidé opouštěli svá zaměstnání a živili se spekulací: vždyť to bylo tak snadné, když všechny akcie rostly,“ vzpomíná Rogers. „Podle všech tradičních měřítek – vysoké poměry P/E, nízké dividendové výnosy, vysoké objemy odchodů – byl trh přehřátý. Šlo o klasickou spekulativní bublinu, stačilo jen píchnutí a balónek praskl.“
Po roce 1990 následovalo dvanáct let poklesu. Své maximální úrovně z léta 1990 dosáhl rakouský index až v srpnu 2004. Od té doby roste vídeňská burza paralelně s pražskou a s mnoha dalšími světovými burzami. Tempo růstu je podobně závratné jako v druhé polovině 80. let. Historie se opakuje.
V současnosti nelze přesně určit, jak dlouho bude vídeňský, pražský, moskevský, curyšský, bombajský, kodaňský nebo káhirský akciový boom pokračovat. Jisté je, že žádný strom neroste do nebe a několikaletý růst v desítkách procent ročně bude jednou nutně vystřídán kocovinou. Svět se od dob Rogersova romantického objevování zapomenuté středoevropské burzy změnil: dnes má každý investor okamžité informace přes internet nebo terminál Bloomberg. Mechanismus spekulativních boomů a následných krizí je však stejný ji po staletí, protože lidská psychika se nezměnila.
A ještě něco. Rakouský akciový boom v 80. letech přinesl velký růstový impuls pro ekonomiku. Emitenti provedli desítky primárních akciových emisí, což povzbudilo ekonomiku. Dodnes Rakušané profitují z tehdejší investiční vlny: například v podobě nižší nezaměstnanosti ve srovnání s Německem.
Čeští emitenti jsou zdráhaví. Nechápou, že nyní je otevřeno ideální „startovací okno“ pro primární emise akcií. Touto formou lze právě teď získat extrémně levný kapitál – kapitál, který je pro emitenta levnější i méně rizikový než úvěr. Až se okno uzavře, na další podobnou šanci bude nutno čekat možná deset, patnáct nebo i více let. Bylo by škoda ji promeškat.
psáno pro Hospodářské noviny
10.2.06
Bojkoty hloupé, chytré a nutné
Konflikt Západu s islámským extrémismem nabývá na intenzitě: kontroverze kolem íránského atomového programu a spor ohledně karikatur proroka Mohameda tento vývoj jen potvrzují. Začíná se mluvit o bojkotech, a to z obou stran. Obchodní řetězce v některých islámských zemích přestaly prodávat dánské zboží. Na opačné straně pomyslné barikády kolují výzvy k bojkotu zboží a cest do islámských zemí.
Co je to vlastně bojkot? Ve své ekonomické podstatě jde o dobrovolné jednostranné omezení svobodného obchodu. Jeho cílem je ekonomicky poškodit protistranu, zpravidla s cílem donutit ji k určitému jednání. Z podstaty věci vyplývá, že bojkot může být úspěšný tehdy, pokud ztráty bojkotované strany převyšují ztráty strany, která bojkot vyhlašuje. Tyto ztráty samozřejmě musejí být citelné. Ani značné ekonomické ztráty nicméně nemusí bojkotovanou stranu donutit k žádoucí změně chování. Záleží na okolnostech.
Historie zná celou řadu bojkotů, úspěšných i neúspěšných. Samotné slovo pochází od Charlese C. Boycotta (1832-1897). Boycott byl Angličan, který působil v Irsku jako správce pozemků hraběte z Erne v hrabství Mayo. Odmítal snížit nájmy za půdy, pročež Irská pozemková liga vyhlásila na Boycotta v roce 1880 sankce. Ocitl se bez služebnictva, bez podřízených i bez pošty. Obchody mu odmítaly prodávat zboží. Izolace byla nakonec úspěšná, nájemci se domohli snížení sazeb a Boycott odešel. Záhy se jeho jméno stalo trvalou součástí anglického slovníku.
Ostudnou kapitolou představovaly bojkoty židovských obchodů v hitlerovském Německu. Tuto nacistickou tradici dodnes udržuje většina islámských zemí. Například „umírněná“ Malajsie nemá žádné styky s Izraelem, nepovoluje izraelským občanům vstup na své území a Izraelci nesmějí kupovat akcie na kualalumpurské burze. Ze strany Malajsie je tento postup nevýslovně hloupý, protože obě země nikdy neměly jediný vojenský konflikt či územní spor; kromě toho spolupráce s technicky vyspělým Izraelem by pro Malajsii aspirující na roli vyspělé ekonomiky mohla být velmi přínosná. (Vláda sousedního Singapuru je mnohem inteligentnější, s Izraelem spolupracuje velmi úzce k oboustranné vzájemné spokojenosti. Izrael dokonce pomáhal Singapuru vybudovat armádu.)
Islámský postoj k Izraeli je příkladem hloupého bojkotu, který více poškozuje svého iniciátora. Ale nedávná historie zná i velmi úspěšné příklady. Velmi významný byly například Reaganovy sankce na vývoz celé řady technologií do Sovětského svazu v 80. letech. „Účelem ekonomické války nebylo Sovětský svaz »odrovnat«, ale zhoršit jeho již tak vážnou ekonomickou krizi. Aby SSSR zmírnil své ekonomické problémy, musel by přesunout priority od zbrojení a podpory zahraničních satelitů k reformě ekonomiky, což by vedlo k zásadní změně v řízení celé říše, a tudíž ke zmírnění a možná ukončení studené války. Přesně to se také stalo,“ vzpomíná odborník na Rusko a někdejší člen Reaganova týmu Richard Pipes ve své autobiografii Vixi – paměti nezařaditelného. Bojkot však nebyl absolutní: USA prodávaly Sovětům pšenici, aby snížily objem sovětských devizových rezerv.
Zpět k současnosti. Mezinárodní bojkot Íránu by mohl účinně snížit riziko možnosti nukleárního konfliktu v tomto století. Extrémní islám nenávidí západní civilizaci nikoli proto, co dělá, nýbrž pro její podstatu. Totéž platilo v 80. letech pro vztah SSSR vůči USA. Jedinou účinnou politikou byla tvrdá konfrontační linie. Vyjednávání je známkou slabosti Západu a zároveň pobídkou k další agresivitě jeho odpůrců. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí dále Richard Pipes. „Platilo to i obráceně. Jediná doba, kdy byli beze všeho ochotni ke kompromisu, byly roky 1940-41, kdy se báli, že Hitler se obrátí proti nim. Aby si ho usmířili, zahrnovali ho potravinami a strategickými surovinami, a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali útočiště v Moskvě.“ Hitler si ochotu ke kompromisu vyložil jako příznak vnitřní slabosti SSSR. Zbytek je historie.
Poučení ohledně Íránu a militantního islámu obecně: usmiřování zlého režimu nefunguje nikdy. Ekonomické poučky jdou v tomto případě stranou, protože protivník uvažuje fanaticky, nikoli ekonomicky. Vyjednávání má smysl jen z pozice síly.
Pokud jde Dánsko – bude zajímavé sledovat, kolik muslimů usazených v této zemi začne bojkotovat tamní komfortní sociální systém a vrátí se zpátky domů: do pásma Gazy, do Bosny nebo do Somálska.
psáno pro Lidové noviny
Co je to vlastně bojkot? Ve své ekonomické podstatě jde o dobrovolné jednostranné omezení svobodného obchodu. Jeho cílem je ekonomicky poškodit protistranu, zpravidla s cílem donutit ji k určitému jednání. Z podstaty věci vyplývá, že bojkot může být úspěšný tehdy, pokud ztráty bojkotované strany převyšují ztráty strany, která bojkot vyhlašuje. Tyto ztráty samozřejmě musejí být citelné. Ani značné ekonomické ztráty nicméně nemusí bojkotovanou stranu donutit k žádoucí změně chování. Záleží na okolnostech.
Historie zná celou řadu bojkotů, úspěšných i neúspěšných. Samotné slovo pochází od Charlese C. Boycotta (1832-1897). Boycott byl Angličan, který působil v Irsku jako správce pozemků hraběte z Erne v hrabství Mayo. Odmítal snížit nájmy za půdy, pročež Irská pozemková liga vyhlásila na Boycotta v roce 1880 sankce. Ocitl se bez služebnictva, bez podřízených i bez pošty. Obchody mu odmítaly prodávat zboží. Izolace byla nakonec úspěšná, nájemci se domohli snížení sazeb a Boycott odešel. Záhy se jeho jméno stalo trvalou součástí anglického slovníku.
Ostudnou kapitolou představovaly bojkoty židovských obchodů v hitlerovském Německu. Tuto nacistickou tradici dodnes udržuje většina islámských zemí. Například „umírněná“ Malajsie nemá žádné styky s Izraelem, nepovoluje izraelským občanům vstup na své území a Izraelci nesmějí kupovat akcie na kualalumpurské burze. Ze strany Malajsie je tento postup nevýslovně hloupý, protože obě země nikdy neměly jediný vojenský konflikt či územní spor; kromě toho spolupráce s technicky vyspělým Izraelem by pro Malajsii aspirující na roli vyspělé ekonomiky mohla být velmi přínosná. (Vláda sousedního Singapuru je mnohem inteligentnější, s Izraelem spolupracuje velmi úzce k oboustranné vzájemné spokojenosti. Izrael dokonce pomáhal Singapuru vybudovat armádu.)
Islámský postoj k Izraeli je příkladem hloupého bojkotu, který více poškozuje svého iniciátora. Ale nedávná historie zná i velmi úspěšné příklady. Velmi významný byly například Reaganovy sankce na vývoz celé řady technologií do Sovětského svazu v 80. letech. „Účelem ekonomické války nebylo Sovětský svaz »odrovnat«, ale zhoršit jeho již tak vážnou ekonomickou krizi. Aby SSSR zmírnil své ekonomické problémy, musel by přesunout priority od zbrojení a podpory zahraničních satelitů k reformě ekonomiky, což by vedlo k zásadní změně v řízení celé říše, a tudíž ke zmírnění a možná ukončení studené války. Přesně to se také stalo,“ vzpomíná odborník na Rusko a někdejší člen Reaganova týmu Richard Pipes ve své autobiografii Vixi – paměti nezařaditelného. Bojkot však nebyl absolutní: USA prodávaly Sovětům pšenici, aby snížily objem sovětských devizových rezerv.
Zpět k současnosti. Mezinárodní bojkot Íránu by mohl účinně snížit riziko možnosti nukleárního konfliktu v tomto století. Extrémní islám nenávidí západní civilizaci nikoli proto, co dělá, nýbrž pro její podstatu. Totéž platilo v 80. letech pro vztah SSSR vůči USA. Jedinou účinnou politikou byla tvrdá konfrontační linie. Vyjednávání je známkou slabosti Západu a zároveň pobídkou k další agresivitě jeho odpůrců. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ uvádí dále Richard Pipes. „Platilo to i obráceně. Jediná doba, kdy byli beze všeho ochotni ke kompromisu, byly roky 1940-41, kdy se báli, že Hitler se obrátí proti nim. Aby si ho usmířili, zahrnovali ho potravinami a strategickými surovinami, a dokonce mu vydali německé komunisty, kteří hledali útočiště v Moskvě.“ Hitler si ochotu ke kompromisu vyložil jako příznak vnitřní slabosti SSSR. Zbytek je historie.
Poučení ohledně Íránu a militantního islámu obecně: usmiřování zlého režimu nefunguje nikdy. Ekonomické poučky jdou v tomto případě stranou, protože protivník uvažuje fanaticky, nikoli ekonomicky. Vyjednávání má smysl jen z pozice síly.
Pokud jde Dánsko – bude zajímavé sledovat, kolik muslimů usazených v této zemi začne bojkotovat tamní komfortní sociální systém a vrátí se zpátky domů: do pásma Gazy, do Bosny nebo do Somálska.
psáno pro Lidové noviny
5.2.06
Díky, pane Greenspane
Dne 31. ledna 2006 odešel Allan Greenspan z funkce předsedy Rady guvernérů Federálního rezervního systému neboli „Fedu“. Vykonával ji od srpna 1987. S jeho odchodem do penze tak končí celá epocha v dějinách amerického centrálního bankovnictví. Nejen to. Greenspanův význam byl globální.
Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.
Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.
Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.
Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.
Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)
Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.
Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.
Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.
Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.
psáno pro Lidové noviny
Allan Greenspan byl často označován za nejmocnějšího muže světové ekonomiky. Pokud „moc“ definujeme jako odpovědnost a schopnost řešit různé finanční krize, pak ano. Již za pár měsíců po příchodu do funkce čelil největšímu krachu na newyorské burze od pověstného Černého pátku 1929. Krizi ustál znamenitě: žádná hospodářská krize se nekonala. Zhruba za rok a půl dosáhly americké akcie svých maximálních hodnot a pokračovaly v růstu.
Patrně největší zatěžkávací zkouška Fedu však přišla v roce 1997. Tehdy zkrachoval hedge fond Long Term Capital Management. Nešlo o obyčejný fond, jaký zná leckterý drobný český investor – podílové fondy nekrachují. Hedge fond LTCM byl gigantickou spekulativní konstrukcí. Objem jeho aktiv a pasiv dosahoval stovek miliard dolarů. Jeho zhroucení by vedlo k pádu některých významných bank, což by rozpoutalo dominový efekt. V nejhorším případě mohlo dojít až k hospodářské krizi srovnatelné se třicátými lety.
Vedení Federálního rezervního systému pozvalo všechny strany zúčastněné v krizi na společné zasedání. Jeho výsledkem byla „dobrovolná sbírka“, kdy obchodní partneři LTCM vybrali 3,625 miliardy dolarů. Zastavili tak potenciální krizi hned v zárodku. Tato záchranná akce organizovaná „Fedem“ byla elegantní i v tom, že na rozdíl od mnoha jiných podobných podniků nic nestála. „Fed“ poskytl jen kancelář, kávu a sušenky – a samozřejmě důrazné doporučení, jak krizi řešit. Greenspanovi a jeho kolegům (zejména Billu McDonoughovi z newyorské Federální rezervní banky) vděčíme za to, že se koncem 90. let světová ekonomika nezhroutila.
Rutinní práce centrálního bankéře je však mnohem méně dramatická. Spočívá především v rozhodování o výši základních úrokových sazeb a v řízení objemu peněz v oběhu prostřednictvím nákupů a prodejů státních dluhopisů. Zde stojí za zmínku, že dnešní koncepce centrálního bankovnictví je poměrně nová. Až do počátku 20. století žádná monetární politika neexistovala. Teprve postupně začaly centrální banky intervenovat na finančních trzích.
Dlouhou dobu to však neuměly dělat správně. Během 20. let například tehdejší guvernér Benjamin Strong celkem lehkomyslně pumpoval peníze do oběhu. Následkem byla spekulativní bublina, která na podzim 1929 splaskla. Trhy zachvátila panika, banky se octly bez peněz a začaly krachovat. Nyní měl „Fed“ možnost odčinit svoji chybu a zaplavit trh likviditou. Udělal přesný opak: stahoval peníze z oběhu. Značný podíl viny za Velkou depresi padá na hlavy tehdejšího vedení „Fedu“, jak později konstatoval ekonom Milton Friedman. (Mimochodem, z podobných pozic byla kritizována i Česká národní banka v období po květnu 1997.)
Později, v 60. a 70. letech, centrální banky dělaly jinou chybu. Ve shodě s vládami praktikovaly chybně pochopenou Keynesovu teorii s cílem minimalizovat nezaměstnanost. Tato epizoda je ve Spojených státech spojena se jménem tehdejšího šéfa „Fedu“ Artura Burnse. Burns byl výtečný teoretický ekonom, ale jeho působení v čele centrální banky se do historie zapsalo jako éra stagflace: hospodářské stagnace spojené s inflací. Veřejnost totiž přestala centrální bance věřit, že je schopna udržovat cenovou stabilitu. Očekávání přitom v ekonomice hrají klíčovou roli. Když centrální banka zjistila, že pouštěním peněz do ekonomiky není schopna povzbudit hospodářský růst, reagovala ještě volnější měnovou politikou: asi jako když narkoman potřebuje stále vyšší dávky drogy. Jenže dříve fungující „droga“ přestala fungovat, protože očekávání veřejnosti se změnila.
Burnsovým následníkem byl Paul Volcker, který prováděl přísnou měnovou politiku v prvních letech vlády prezident Reagana. Volcker i Reagan byli zajedno, že staré recepty přestaly fungovat a že v první řadě je nutné obnovit důvěru veřejnosti v měnu. Volckerova éra je spojena s velmi vysokými úrokovými sazbami a s recesí v roce 1982. Důsledky této recese netrvaly dlouho – ale důvěra v nízkoinflační dolar byla obnovena a trvá doposud.
Když Allan Greenspan přebíral vedení „Fedu“ v roce 1987, byla krize již z větší části zažehnána. Přesto nelze říci, že by přišel k hotovému. Teprve Allan Greenspan završil vývoj amerického centrálního bankovnictví a dovedl jej do dnešního stavu. Americký „Fed“ je nyní respektovanou a důvěryhodnou centrální bankou, která pružně reaguje na výkyvy ekonomiky a dokáže řešit případné krize. Úrokové sazby jsou v historickém srovnání spíše nízké, což podporuje hospodářský růst. Inflace přestala být problémem, který v 70. letech trápil mnoho Američanů.
Greenspanova činnost přímo i nepřímo ovlivnila světovou ekonomiku, a to jednoznačně k lepšímu. Díky, pane Greenspane.
psáno pro Lidové noviny
Ceny bytů a evropská daňová kartelizace
Česká vláda se v Bruselu snažila prosadit trvání výjimky na sníženou sazbu DPH u nově postavených bytů. Marně. Ostře se proti této výjimce postavily zejména Německo a Rakousko. Česká vláda neměla proti takovýmto soupeřům šanci.
Proč ale vlastně Evropská unie diktuje členským státům, jaké mají mít sazby daní z přidané hodnoty? Existují dvě zdůvodnění. Oficiálně hlásaná verze tvrdí, že sjednocení daňových sazeb je nutným krokem pro vytvoření společného hospodářského prostoru. Ten má přispět k hospodářskému růstu, zaměstnanosti a dalším ušlechtilým cílům. Až se Evropa dokonale integruje – tvrdí oficiální verze – zavládne všeobecné blaho a nezaměstnanost se stane minulostí. Dále budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty.
V konfrontaci s touto vzletnou vizí pak vypadá jako lakotný troškař každý, komu bude zatěžko zaplatit o pár stovek tisíc vyšší DPH na nový byt. Vždyť co to jsou peníze proti evropskému sjednocení. Oficiální verze důvodů pro daňovou harmonizaci má bohužel jednu podstatnou vadu: není pravdivá. Politici, kteří hlásají ekonomickou nutnost sjednocení daní, lžou, jako když tiskne. K nalezení správné odpovědi po příčinách tlaku na daňovou harmonizaci si ale nejprve musíme položit správnou otázku: co je to vlastně daň?
Daň je cena za služby, které občanům poskytuje stát, kraje a obce. Nic jiného. Oproti jiným cenám mají daňové sazby jednu zvláštnost: nekontroluje je antimonopolní úřad. Když vznikne sebemenší podezření, že se pekaři domlouvají na cenách pečiva nebo pumpaři na cenách benzínu, okamžitě vystartují antimonopolní inspektoři. Když politici otevřeně mluví o zavedení kartelu v oblasti daňových sazeb, nikdo po nich nevystartuje. Politikové chtějí více peněz a více moci. Mohou si dovolit páchat činy, za které by soukromý podnikatel platil miliónové pokuty a riskoval by možná trest odnětí svobody. Co více, toto jednání vydávají za všeobecně prospěšné.
Ve skutečnosti nejsou západní politici propagující daňovou kartelizaci žádní mravní lidumilové: jde jim jednoduše o to, aby vybrali více peněz a mohli si kupovat své voliče za různé dávky a pozornosti, porodné, pastelkovné, pohřebné, Pendolina, a tak dále. Bizarních příkladů státní péče se najde bezpočet. Například ve Švédsku je heslo „péče od kolébky až do hrobu“ dovedeno tak daleko, že stát hradí i udržování hrobů po dobu 25 let. Není to samozřejmě zdarma, budoucí nebožtík si tento luxus předplácí již během svého života.
V současnosti funguje v rámci EU daňový kartel určující minimální sazby spotřebních daní a DPH. Proč ještě nevznikl kartel u daní z příjmu? Protože naštěstí pro občany se vždy našla nějaká vláda, která si uvědomila, že na nízkých daních z příjmu stojí její prosperita: Velká Británie, Lucembursko, Irsko, Estonsko. Členem EU bohužel není prosperující Island, který by jistě rovněž proti daňové harmonizaci vystupoval.
Dobrá, ale nejsou sjednocené daňové sazby pro společnou evropskou ekonomiku nakonec přece jen nutné? Kdepak, nejsou. Stačí se podívat na USA. Jednotlivé státy buď mají zavedenou daň z maloobchodního obratu (DPH v USA není) anebo nemají. Pokud mají, sazby se velmi podstatně liší. například daň z obratu u potravin se platí jen v osmi státech, přičemž nejvyšší je v Tennessee (6 procent). Nejvyšší standardní sazba je ve státě Kalifornie, kde dosahuje závratných 7,25 procenta. Neexistuje žádná harmonizace a přece nikdo nepochybuje, že Spojené státy jsou integrovanou ekonomikou.
Také v Evropě najdeme příklad země, která nemá na svém území sjednocené daňové sazby. Švýcarsko má konkurenci v daních z příjmů dokonce zakotvenou v ústavě. Jednotlivé kantony si tak mohou konkurovat a konkurence je vždy prospěšná. Pokud jde o švýcarské sazby DPH, jsou pozoruhodně „neharmonizované“ s EU: základní sazba činí 7,4 procenta, zvýhodněná sazba (potraviny, léky, knihy, tisk) činí 2,6 procenta. Jak by se asi švýcarští voliči v referendu vyslovili k otázce, zda zvýšit na evropskou úroveň?
Česká republika bohužel přistoupila k EU již v době, kdy otázka harmonizace DPH byla dávno rozhodnuta ve prospěch vytvoření daňového kartelu. To však ještě neznamená, že by česká vláda měla se vším „proevropsky“ souhlasit. Naopak, každý odpor proti kartelu je dobrý. Mohlo by se totiž stát, že by nám silnější členové EU jednoho krásného dne „naordinovali“ sjednocené daně z příjmů, které by naprosto ochromily hospodářský růst. Jde o více než jen o ceny bytů po roce 2007. Jde o budoucnost české ekonomiky.
psáno pro Lidové noviny
Proč ale vlastně Evropská unie diktuje členským státům, jaké mají mít sazby daní z přidané hodnoty? Existují dvě zdůvodnění. Oficiálně hlásaná verze tvrdí, že sjednocení daňových sazeb je nutným krokem pro vytvoření společného hospodářského prostoru. Ten má přispět k hospodářskému růstu, zaměstnanosti a dalším ušlechtilým cílům. Až se Evropa dokonale integruje – tvrdí oficiální verze – zavládne všeobecné blaho a nezaměstnanost se stane minulostí. Dále budou následovat samá pozitiva a sociální jistoty.
V konfrontaci s touto vzletnou vizí pak vypadá jako lakotný troškař každý, komu bude zatěžko zaplatit o pár stovek tisíc vyšší DPH na nový byt. Vždyť co to jsou peníze proti evropskému sjednocení. Oficiální verze důvodů pro daňovou harmonizaci má bohužel jednu podstatnou vadu: není pravdivá. Politici, kteří hlásají ekonomickou nutnost sjednocení daní, lžou, jako když tiskne. K nalezení správné odpovědi po příčinách tlaku na daňovou harmonizaci si ale nejprve musíme položit správnou otázku: co je to vlastně daň?
Daň je cena za služby, které občanům poskytuje stát, kraje a obce. Nic jiného. Oproti jiným cenám mají daňové sazby jednu zvláštnost: nekontroluje je antimonopolní úřad. Když vznikne sebemenší podezření, že se pekaři domlouvají na cenách pečiva nebo pumpaři na cenách benzínu, okamžitě vystartují antimonopolní inspektoři. Když politici otevřeně mluví o zavedení kartelu v oblasti daňových sazeb, nikdo po nich nevystartuje. Politikové chtějí více peněz a více moci. Mohou si dovolit páchat činy, za které by soukromý podnikatel platil miliónové pokuty a riskoval by možná trest odnětí svobody. Co více, toto jednání vydávají za všeobecně prospěšné.
Ve skutečnosti nejsou západní politici propagující daňovou kartelizaci žádní mravní lidumilové: jde jim jednoduše o to, aby vybrali více peněz a mohli si kupovat své voliče za různé dávky a pozornosti, porodné, pastelkovné, pohřebné, Pendolina, a tak dále. Bizarních příkladů státní péče se najde bezpočet. Například ve Švédsku je heslo „péče od kolébky až do hrobu“ dovedeno tak daleko, že stát hradí i udržování hrobů po dobu 25 let. Není to samozřejmě zdarma, budoucí nebožtík si tento luxus předplácí již během svého života.
V současnosti funguje v rámci EU daňový kartel určující minimální sazby spotřebních daní a DPH. Proč ještě nevznikl kartel u daní z příjmu? Protože naštěstí pro občany se vždy našla nějaká vláda, která si uvědomila, že na nízkých daních z příjmu stojí její prosperita: Velká Británie, Lucembursko, Irsko, Estonsko. Členem EU bohužel není prosperující Island, který by jistě rovněž proti daňové harmonizaci vystupoval.
Dobrá, ale nejsou sjednocené daňové sazby pro společnou evropskou ekonomiku nakonec přece jen nutné? Kdepak, nejsou. Stačí se podívat na USA. Jednotlivé státy buď mají zavedenou daň z maloobchodního obratu (DPH v USA není) anebo nemají. Pokud mají, sazby se velmi podstatně liší. například daň z obratu u potravin se platí jen v osmi státech, přičemž nejvyšší je v Tennessee (6 procent). Nejvyšší standardní sazba je ve státě Kalifornie, kde dosahuje závratných 7,25 procenta. Neexistuje žádná harmonizace a přece nikdo nepochybuje, že Spojené státy jsou integrovanou ekonomikou.
Také v Evropě najdeme příklad země, která nemá na svém území sjednocené daňové sazby. Švýcarsko má konkurenci v daních z příjmů dokonce zakotvenou v ústavě. Jednotlivé kantony si tak mohou konkurovat a konkurence je vždy prospěšná. Pokud jde o švýcarské sazby DPH, jsou pozoruhodně „neharmonizované“ s EU: základní sazba činí 7,4 procenta, zvýhodněná sazba (potraviny, léky, knihy, tisk) činí 2,6 procenta. Jak by se asi švýcarští voliči v referendu vyslovili k otázce, zda zvýšit na evropskou úroveň?
Česká republika bohužel přistoupila k EU již v době, kdy otázka harmonizace DPH byla dávno rozhodnuta ve prospěch vytvoření daňového kartelu. To však ještě neznamená, že by česká vláda měla se vším „proevropsky“ souhlasit. Naopak, každý odpor proti kartelu je dobrý. Mohlo by se totiž stát, že by nám silnější členové EU jednoho krásného dne „naordinovali“ sjednocené daně z příjmů, které by naprosto ochromily hospodářský růst. Jde o více než jen o ceny bytů po roce 2007. Jde o budoucnost české ekonomiky.
psáno pro Lidové noviny
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)