27.11.05

Evropská bolest: D jako defraudace

Představte si organizaci s ročním rozpočtem v hodnotě 105 miliard euro, jejíž účetnictví neprojde auditem jedenáct let po sobě. Touto organizací je Evropská unie.

Nedávno byl zveřejněn výrok Evropské účetního dvora, v němž se praví: „Stejně jako v minulosti, také v roce 2004 účetní systém nemůže zajistit, že všechen majetek a závazky jsou zaznamenány. (…) Pokud jde o ostatní rozpočtové výdaje – zemědělské výdaje, strukturální fondy, vnitřní politiku a vnější činnost – Evropský účetní dvůr opět nemůže poskytnout názor ohledně legality a správnosti dotyčných transakcí.“ Předseda účetního dvora Weber prohlásil: „Dvůr shledal, že velká většina rozpočtových výdajů byla opět materiálně ovlivněna chybami a nepravidelnostmi v transakcích. To je výsledek rizikových transakcí a také dozorových a kontrolních systémů, které nejsou efektivní, pokud jde o omezení nepravidelností na adekvátní hladinu.“

Přeloženo z korektní účetnické mluvy do běžného jazyka: v Evropské unii se krade. Krade se dlouhá léta, a to víceméně veřejně.

Něco takového je samozřejmě skandální. Nicméně zcela pochopitelné. Málokterý představitel evropských institucí se stará o takový „detail“ jako zneužívání fondů EU. Důkladné vyšetřování by mohlo poškodit pověst Unie. Ani národní vlády nejsou příliš horlivé, zejména ty, které jsou čistými příjemci dotací. Vlády zemí, které jsou čistými plátci, rovněž neoplývají aktivitou: vždyť jde koneckonců jen o peníze daňových poplatníků. A ti mají v Evropě podobnou politickou sílu jako pověstná Colbertova husa, kterou je třeba oškubat tak, aby co nejméně kejhala. Média se této choulostivé problematice pokud možno vyhýbají, aby nebyla nařčena z „nedostatečného evropanství“.

Největší „nepravidelnosti“ (tj. známky zneužití) byly shledány ve společné zemědělské politice, která v roce 2004 přerozdělila finanční prostředky v celkové hodnotě 43,6 miliard euro. Na druhém místě jsou strukturální fondy v objemu 34,2 miliard. Metody „tunelování“ jsou překvapivě prosté. Například Italové inkasují dotace na neexistující olivové farmy. Rakušané nadhodnocují objem alpských pastvin o více než 60 procent. Řekové inkasují za neexistující kukuřičná pole. Švindlují i Španělé, Francouzi, Nizozemci a Britové.

Orgány EU krčí a rameny a svádějí zodpovědnost na národní vlády. Jestliže 80 % výdajů EU je vynakládáno na úrovni vlád a regionálních úřadů, zní argument, pak i hlavní díl zodpovědnosti leží na jejich bedrech. Ano, ale tím se problém jen přesouvá. Kromě toho Evropská komise nedělá nic podstatného k vyřešení problému. Co horšího: kryje viníky.

Neil Kinnock, bývalý šéf britských labouristů a pozdější viceprezident Evropské komise měl ve funkci evropského komisaře za úkol bojovat proti korupci. Co udělal? Zbavil Evropskou komisi dvou „hříšníků“: hlavní účetní Evropské komise Marta Andreasenová a úředník komise Paul van Buitenen. Oba se odvážili upozornit na problémy. Van Buitenen byl v roce 1999 dočasně suspendován za polovinu platu a hrozil mu vyhazov. Nakonec ale dosáhl odstoupení předsedy EK Jacquese Santera. Paní Andreasenová v roce 2002 objevila, že účetnictví Komise bylo mimo realitu. „Na rozdíl od Enronu a Worldcomu, kde lze alespoň sledovat transakce, v účetnictví EU toto není možné, protože zde není žádný systém pro sledování změn. Defraudace proto může ležet uvnitř systému nezjištěná a neidentifikovatelná.“ Výsledek? Ačkoli Andreasenová byla první kvalifikovanou účetní na své pozici v historii EU, byla přeřazena na rutinní práci a posléze propuštěna.

Každá organizace, která hospodaří s velkými částkami peněz a není podrobena adekvátní kontrole, má tendenci zvrhnout se v ráj defraudantů. Ani evropské orgány nejsou klubem světců. Velmi naivní je představa, že integritu evropských financí budou zabezpečovat úředníci. Jejich počet by musel být obrovský. Dále by bylo nutno vytvořit kontrolní orgán, který by kontroloval samotné kontrolory. Jediné účinné řešení – seškrtat evropský rozpočet na minimum a ponechat EU jako zónu volného pohybu osob, zboží a kapitálu – je politicky nekorektní.

Pan Barroso, pan Špidla a paní Wallströmová horlivě propagují „plán D“: demokracie, diskuse a debata. Jenže každá organizace bez solidního účetnictví je chatrná stavba na písčitých základech. Dokud si nejvyšší evropští hodnostáři neporadí s jiným nepříjemným „D“ – defraudace – nemají debaty o další evropské integraci žádnou cenu.

psáno pro Hospodářské noviny

Žádné komentáře: