Na jaký růst má česká ekonomika

Ministr financí Bohuslav Sobotka má jednu velkou zásluhu. Proslavil Lafferovu křivku natolik, že ji dnes zná každý amatérský ekonom, jakých lze najít v libovolné české hospodě dvanáct do tuctu. Nyní ministr Sobotka přispívá k vysvětlení dalšího důležitého jevu, který s Lafferovou křivkou souvisí.

Lafferova křivka popisuje vztah mezi daňovou sazbou a objemem inkasovaných daní. Z její existence vyplývá, že existuje taková daňová sazba, která maximalizuje příjmy státu a jejíž překročení se promítne do poklesu daňového inkasa. V této podobě nejde o nic jiného než o aplikaci Rolleovy věty o střední hodnotě, která patří k aparátu matematické analýzy již od roku 1691.

Jenomže Lafferova popisuje skutečnost staticky, zatímco ekonomická realita je dynamická, proměnlivá v čase. Daňová sazba, která maximalizuje krátkodobé daňové výnosy, nemusí ještě maximalizovat dlouhodobý hospodářský růst. A nyní nastává chvíle pro popularizátora veřejných financí Bohuslava Sobotku. „Mezi evropskými zeměmi OECD má ČR s hodnotou daňové zátěže s hodnotou 37 procent hrubého domácího produktu z celkem 23 evropských zemí 11. nejnižší daně,“ uvádí ministr financí. A má naprostou pravdu.

Česká daňová zátěž sice není úplně nejlehčí, ve srovnání s většinou evropských zemí však skutečně není tak strašlivá. „Průměrná hodnota daňové kvóty je u evropských zemí ve statistikách OECD (pro rok 2002) 38,9 procenta, což je o 1,9 procentního bodu více než u nás. Česká daňová kvóta se tak pohybuje pod průměrem evropských členů OECD,“ uvádí dále Sobotka. A máme vysvětlení, proč česká ekonomika roste poměrně slušným tempem ve srovnání s „předaněnými“ ekonomikami Německa, Francie a dalších těžkých vah evropského kontinentu.

Průměrná daňová zátěž evropských členů OECD je totiž daleko za bodem, který maximalizuje hospodářský růst. Standardní západoevropská ekonomika typu Německa, Belgie nebo Švédska je jako zápasník sumo, který je postaven do startovacích bloků na sprinterskou dráhu. Daňová zátěž kolem poloviny hrubého domácího produktu redukuje potenciální růst ekonomiky na přibližně 1,8 % ročně. Krátkodobě lze růst vyšponovat až na úroveň kolem tří procent. Ne nadlouho, jak o tom svědčí nedávná historie.

Koncem 90. let se zdálo, že Evropa chytá druhý dech. Ve skutečnosti však šlo jen o ozvěnu americké spekulativní akciové bubliny, která vedla k obrovské vlně investic. Záhy se ukázalo, že většinou šlo o peníze vyhozené z okna. Od té se ekonomiky většiny západoevropských států plouží převážně pod svým potenciálem. Data za druhé čtvrtletí 2005 hovoří o růstu 1,1 %.
Vraťme se k údajům OECD. Vyplývá z nich, že v průběhu let 1984 až 2002 existovala velmi těsná kauzální souvislost mezi mírou zdanění a hospodářským růstem. Tento vztah není lineární. Mezi růstovým potenciálem ekonomiky zatížené 60% respektive 50% celkovým zdaněním je jen malý, statisticky nevýznamný rozdíl. Zhruba kolem hladiny 40 procent se však křivka láme: každý procentní bod ušetřené daňové zátěže se promítá do velkého rozdílu v potenciálním produktu. Daňová zátěž ve výši 37 % odpovídá potenciálnímu růstu kolem 4,2 % ročně.

Česká ekonomika tedy roste v první řadě díky relativně nízkým daním. Samozřejmě, že tento potenciální růst by nebylo možné realizovat bez dobře fungujícího úvěrového trhu, který vyžaduje stabilní a nízkou inflaci – ale to je již téma na jiný článek. Podstatný je fakt, že žádná z pěti českých vlád za posledních osm let nebyla ochotna či schopna daňovou zátěž zhoršit.

Na druhé straně neexistovala ani snaha o zmírnění daňového břemene. Tento krok by byl nutný, pokud má česká ekonomika rychle dohonit hospodářskou úroveň vyspělých zemí EU, které jsou sice postiženy stagnací, v absolutním srovnání však budou ještě dlouho vést. Vezměme si příklad z Irska. Ještě koncem 80. let irský růst nevybočoval z evropského (nízkého) standardu a státní dluh přesahoval 100 % HDP. Daňová zátěž byla rovněž na evropském průměru, tj. 45 %. Pak vláda rychle snížila daňovou zátěž až na 30 % HDP. A začaly se dít věci. Nezaměstnanost poklesla během deseti let ze 17 % na 5 %. Státní dluh poklesl pod 40 % HDP. O růstu netřeba se mnoho
rozepisovat.

Česká republika potřebuje snížit daňové břemeno ze 37 % přinejmenším na 33 % HDP. Mimochodem, nešlo by o žádný návrat kapitalismu devatenáctého století. V Dickensových dobách vybíral stát na daních jen asi 9 až 12 procent hodnoty HDP. Prostor pro snižování daní je tak velký, že asi nebude nikdy plně využit.

psáno pro Hospodářské noviny