Česká ekonomika vykazuje příznivá čísla. Hospodářský růst za druhé čtvrtletí 2005 dosáhl hodnoty 5,1 %. Příznivě se vyvíjí i některé další ukazatele, zejména inflace a kurs koruny.
Jiří Paroubek se nadouvá pýchou, jako kdyby na tom nesl nějakou zásluhu. Ve skutečnosti je v úřadu premiéra teprve od léta. Je rovněž známo, že za posledních osm let se v čele státu vystřídalo pět vlád. Většina z nich měla natolik krátké trvání, že nestačily vážně změnit ekonomické prostředí. Jediná vláda od roku 1996, která vytrvala po celé volební období, byl kabinet Miloše Zemana.
I tato vláda věnovala valnou část energie řešení svých vlastních problémů. Jen namátkou: skandál ministra Svobody, nikdy plně nevysvětlená kauza Bamberg, aféra Šlouf, Srba a Český dům, falešné obvinění Josefa Zieleňce, tajné konto Egona Lánského, kontroverze kolem tehdejšího ministra zahraničí Kavana, dálnice do Ostravy – na čtyři roky až dost skandálů a personálních změn. Jen ministři financí se v Zemanově vládě vystřídali celkem tři. Ne všichni členové Zemanovy vlády však byli ze stejného těsta: dva z jeho bývalých ministrů financí nyní působí jako úspěšní a uznávaní ekonomové v soukromém sektoru.
Sociálně demokratické vlády se většinou přikláněly k neideologickým řešením cestou nejmenšího odporu. Na megalomanské programy typu „velkého třesku“ totiž nebyl ani čas, ani energie, ani prostředky a často ani konsensus. Pavel Mertlík se svého času například projevil jako energický ministr, který měl tolik odvahy, že se postavil i mocným odborům. Jeho energie byla však neutralizována opačnou energií jiných ministrů. Vláda tedy ekonomiku příliš neřídila – a bylo to dobře.
Bezkoncepčnost se totiž ukázala být překvapivě úspěšnou strategií. Pragmatické akce jako privatizace bank či postupné snižování daní z příjmů fungovaly lépe než vznosné vize z volebního programu. Jalová hesla jako „milionářská daň“ nebyla naštěstí nikdy realizována. V otázce daňové politiky nebyla ČSSD nikdy tak levicově ortodoxní jako například německá SPD.
Čas také ukázal, že Česká republika nebyla tak ukrutně spálenou zemí, jak si voliči v roce 1998 mysleli. Základní reformní strategie byla nastavena i provedena správně. Škody vzniklé během ekonomické transformace nepřesahovaly mírou obvyklou v podobných zemích. Na rozdíl od Polska či v Maďarsku ovšem ztráty bank nebyly „rozpuštěny“ vysokou inflací.
Začátek vlády sociální demokracie byl spojován s poklesem inflace. Dnes se sociální demokraté rádi chlubí silnou a stabilní měnou. Rádi zapomínají, že jejich podíl na nízké inflaci a pevné koruně je absolutně nulový. Ve skutečnosti je strůjcem nízké inflace a levných úvěrů Česká národní banka; byl to přitom Miloš Zeman, kdo proti politice ČNB vehementně protestoval. Naštěstí zůstalo jen u slov. Nyní se ČSSD ráda vychloubá úspěchem, se kterým nemá zbla společného.
Zásluhu na stabilitě měny, inflace a úrokových sazeb nesou ekonomičtí poradci tehdejšího prezidenta Václava Havla, kteří vybírali členy bankovní rady; v poslední době lze tuto zásluhu částečně připsat i prezidentu Václavu Klausovi. Česká vláda však nemá s českou korunou co do činění.
Vlády vedené sociální demokracií byly tedy paradoxně úspěšné proto, že v ekonomické oblasti ponechaly hlavní roli trhu a centrální bance. Pokud někde vláda projevila velkou aktivitu, zpravidla dopadla špatně. Velmi neúspěšnou kapitolou byla státní pomoc podnikům motivovaná snahou o tvorbu pracovních míst. V letech 2000-2003 vydala česká vláda na podporu podniků a investic částku ekvivalentní 2,80 % hrubého domácího produktu. Pro srovnání, Slovensko jen 0,51 % HDP, Estonsko dokonce jen 0,11 % HDP. Výsledek: v Estonsku a na Slovensku nezaměstnanost klesá, v ČR nikoli. V relativním objemu přímých zahraničních investic prohrává ČR s Lotyšskem, třebaže Lotyšsko vydává na jejich podporu jen asi dvanáctinu hodnoty české státní podpory přepočtené v poměru k velikosti ekonomiky.
Strategie bezkoncepčního pragmatismu tedy v uplynulých letech fungovala překvapivě dobře. Nelze však tvrdit, že jde o univerzální řešení. Existují oblasti, kde je jasná koncepce nutná: zejména reforma penzijního systému a zdravotnictví. Implicitní (tj. skrytý, ve statistikách neviditelný) dluh penzijního systému nyní dosahuje ohromující hodnoty 287 % HDP. Jenom díky velmi dlouhodobému horizontu splatnosti tohoto dluhu eminentně nehrozí platební neschopnost státu. Jednou ale hrozit začne a někdo tuto hrozbu bude muset řešit. Koncepčně.
psáno pro Lidové noviny
Žádné komentáře:
Okomentovat