8.2.05

O korupci a velikosti státu

Málokdo pochybuje, že finance politiků a politických stran by měly být křišťálově čisté. Ale proč vlastně? Záleží snad na pár miliónech hodnoty úplatků? Vždyť z makroekonomického hlediska jde o zanedbatelné částky. Není důraz kladený na tuto problematiku jen zbytečný humbuk?
Ne, není. Politické finance nejsou žádná maličkost. Svědčí o tom nedávná historie některých západoevropských zemí, například Francie a Německa.

Ve Francii začátkem 70. založila Socialistická strana „poradenskou“ firmu zvanou Urba. Za každou veřejnou stavební zakázku vybírala Urba tříprocentní provizi. Z této částky si Urba ponechávala 40 % na svůj provoz, 30 % šlo do pokladny Socialistické strany a 30 % získal jako provizi politik, který kontrakt zprostředkoval. Stavební ruch byl čilý: stavěly se nemocnice, radnice, školy, policejní stanice, a tak dále. Korupce měla i nefinanční podobu: „Obálky jsem nedával. Ale postavili jsme tucty bazénů. Také koupelny a dokonce celé domy,“ řekl pro časopis Capital jeden menší podnikatel.

„Urba byla tajným úřadem Socialistické strany, vytvořeným za účelem výběru peněz prostřednictvím systému úplatků a korupce organizované v celostátním měřítku,“ uvedl Antoine Gaudino, jeden z policistů, kteří se touto kauzou zabývali. Politické pozadí Urby bylo přísně utajované. Pokud se k případu Urba dostali policisté, byla jejich činnost soustavně mařena z vyšších míst. Lokální politici či úředníci podezřelí z korupce pak byli zproštěni všech obvinění amnestií prezidenta Francoise Mitteranda.

Antoine Gaudino se během vyšetřování dostal k rozsáhlé dokumentaci z archívů Urby. Dokumenty dokazovaly porušování zákonů, včetně těch, které přijali samotní socialisté. Gaudino zpracoval zprávu pro prokurátora, kterou odeslal do Paříže. Několik měsíců se nedělo nic. Pak se kopie zprávy dostala do rukou redakce satirického časopisu Le Canard Enchaîné. Z tajné organizace se stal národní skandál. Krátce poté, v roce 1990, prezident Mitterand konečně odpověděl: další amnestií. Nebylo to nic překvapivého. Koneckonců, Mitterand byl šéfem a strůjcem celé korupční sítě

Gaudino poté publikoval knihu L’Enquête Impossible (Nemožné vyšetřování). Dosáhl tak uvěznění několika malých ryb a svého vlastního propuštění z policejních služeb.
Během 90. let se provalil další velký skandál, tentokrát spojený se jménem státní ropné společnosti Elf. Šlo o mohutnou korupční aféru, která zasahovala všechny strany. „Každý prezidentský kandidát vyžadoval svoji obálku,“ prohlásil Loïk Le Floch-Prigent, bývalý generální ředitel Elfu. Celkově se ze společnosti Elf nezákonným způsobem ztratila částka odpovídající zhruba 500 miliónům eur. Vyšetřující soudkyně Eva Joly dokázala dostat za mříže některé menší ryby. Členové pařížské politické elity však vyvázli bez úhony.

Některé úplatky zaplacené Elfem v roce 1992 v souvislosti s akvizicí východoněmecké rafinérie v Leuně šly možná do poklady CDU, strany kancléře Kohla. Mitterand, znepokojený poklesem preferencí svého přítele Kohla, údajně nařídil Elfu zaplatit částku v hodnotě 25 miliónů marek do jeho volebního fondu. Takovéto obvinění bylo pro francouzskou vládu příliš silná káva. Za aférou se v roce 1996 stáhla opona. Záležitost byla prohlášena „secret défense“: tajemství citlivé pro bezpečnost státu. Kancléř Kohl nikdy původ peněz neobjasnil. Kniha, kterou Eva Joly napsala, byla zakázána – v demokratické zemi, jako je Francie!

Jaký byl a je makroekonomický dopad těchto a podobných afér? Gigantický. Především, v korupčním prostředí jsou politici motivováni na růstu objemu státních zakázek a na růstu moci státu vůbec. Obrovský vzestup daňové zátěže ve Francii od počátku 70. let není náhodný. Za druhé, politici, kteří jsou sami korumpováni, mají sklon korumpovat voliče. Kdo pobírá úplatky, často je též dává, byť v legální podobě stále štědřejších vymožeností sociálního státu.

Za třetí, když zdroje sociálního státu dojdou, je třeba provést reformy. Zkorumpovaná vláda k tomuto kroku postrádá odvahu i morální oprávnění. Voliči vědí, že vláda je nečistá, ale dokud jsou hýčkáni sociálním státem, nevystupují proti ní příliš aktivně. Jacques Chirac, který není souzen pro korupci jen díky své prezidentské imunitě, je neschopný řešit problémy své země. Toto je důležité poučení, jenž nám mohou poskytnout tolik obdivované vyspělé země integračního jádra Evropské unie.

Žádné komentáře: